Logo HŽ

Nahrávanie folklóru na území Slovenska XV

Fonografický archiv ČAVU, Josef Chlumský

Josef Chlumský, zakladateľ českej fonetiky a hlavný iniciátor vzniku Fonografického archívu ČAVU, sa narodil 23. januára 1871, zomrel 12. marca 1939. Pôvodne sa chcel venovať romanistike, preto v rokoch 1910‒1914 študoval v Paríži u G. Parisa a u J.-P. Rousselota. Tam ho natoľko zaujala fonetika, že sa v roku 1914 vrátil do Prahy, habilitoval sa na fonetiku a začal budovať fonetické laboratórium. V roku 1919 ho oficiálne vymenovali za riaditeľa laboratória experimentálnej fonetiky s fonografickým archívom. Postupne ho modernizoval kúpou prístrojov, ktoré sa používali ešte v 50. rokoch. V rokoch 1924‒1925 tu pôsobil Josef Chlumský ako riadny profesor. K jeho hlavným dielam patria Česká kvantita, melodie a přízvuk (1928), monografia o českej hláske ř a Radiografie francouzských samohlásek a polosamohlásek (1939). Je zakladateľom Fonografického archívu ČAVU, ktorému venoval posledných desať rokov života a spolu s E. Smetánkom sa staral o presný fonetický prepis nárečových nahrávok z Čiech a Moravy.

Vznik archívu
Fonografický a gramofonický archiv České akademie věd a umění začal pracovať 31. 10. 1928, keď bola v akadémii zvolená štvorčlenná komisia (Otokar Fischer, Jiří Horák, Josef Chlumský a Josef Zubatý). Vieme, že prof. Zubatý sa už v roku 1910 zaujímal o možnosti nahrávania českých nárečí a v čase vzniku komisie bol zasa Josef Chlumský najaktívnejším organizátorom nahrávania, teda najmä jeho organizačného a technického zabezpečenia. Dá sa predpokladať, že prvú verziu návrhu postupu pri budovaní fonografického archívu spracoval Chlumský. Ako iné svetové archívy fonogramov, aj fonoarchív ČAVU bol najprv koncipovaný na zbieranie nárečí. Komisia našťastie včas rozhodla, že pôvodný program akadémie rozšíri „na všechny zajímavé a cenné věci z řeči a zpěvu našeho národa“ (CHLUMSKÝ 1930, s. 190-191). Presný program mali zostaviť príslušné odbory ČAVU v spolupráci s členmi fonografickej komisie, ktorá mala o postupe prác referovať na každej schôdzi akadémie. Rozhodlo sa, že nahrávanie väčšieho rozsahu sa objedná vo firme Pathé, s ktorou sa bude rokovať prostredníctvom riaditeľa parížskeho fonografického archívu prof. Huberta Pernota.
Organizovanie zberu nárečí mal na starosti prof. Smetánka, jeho spolupracovníkmi boli prof. Havránek, na slovenské nárečia doc. Vážný a na nárečia Podkarpatskej Rusi dr. Paňkevič. Doc. Páta požiadal o rozšírenie záberu aj na lužickosrbské nárečia. Zber ľudových piesní bol rozdelený takto: prof. Horák – Čechy, Morava a Sliezsko, prof. Dobroslav Orel a Karol Plicka – Slovensko, dr. Ivan Paňkevič – Podkarpatská Rus.

Ďalší pracovníci akadémie mali nahrávať recitáciu básní (najmä autorskú), reč významných osobností, ukážky činohry, opery a osobitne tvorbu Bedřicha Smetanu. Profesor Chlumský ako iniciátor celej akcie zastupoval pri nahrávaní akadémiu a staral sa o to, aby Francúzi i domáci spolupracovníci dodržiavali program a zodpovedal aj za finančné pokrytie nákladov; organizačnú stránku mal na starosti tajomník akadémie Smetánka. ČAVU vyzvala na spoluprácu Radiojournal (teda budúci Československý rozhlas), ktorý bezplatne poskytol na nahrávanie svoje priestory v Národnom dome v Prahe na Vinohradoch a akciu podporil sumou 20000 frankov. „Všichni naši spolupracovníci konali práce obětovně a velká většina, jmenovitě všichni pražští, zdarma,“ – konštatoval Josef Chlumský (CHLUMSKÝ 1930, s. 190).


Dobroslav Orel
Dobroslav Orel (15. 12. 1870 ‒ 18. 2. 1942), ktorý mal s Karolom Plickom na starosti nahrávanie slovenského piesňového a hudobného folklóru, bol hudobný vedec, ktorý sa venoval najmä dejinám a reforme cirkevného spevu. V roku 1919 ho vymenovali za profesora a od roku 1921 pôsobil na Univerzite Komenského v Bratislave. Založil tu Seminár pre hudobnú vedu, zbieral hudobné pamiatky a v roku 1928 sa stal predsedom Ústavu pre ľudovú pieseň. V Bratislave založil a viedol Akademické spevácke združenie a zakladal spevokoly. V roku 1939 sa vrátil do Prahy. O jeho priamej účasti pri nahrávaní slovenského folklóru nemáme doklady, takže je možné, že funkcia mu bola pridelená len ako predsedovi Ústavu pre ľudovú pieseň a o výber a realizáciu nahrávok sa postaral len Karol Plicka.


Nahrávanie fonografickej komisie
Nahrávanie v Národnom dome sa konalo od 19. septembra do 1. novembra 1929. Dvaja francúzski inžinieri z firmy Pathé nahrávali pod dozorom profesora Pernota na modernom elektrickom zariadení. Na Pernotovu žiadosť prijali k domácim odborníkom na hudbu (prof. Otakar Zich, doc. Josef Hutter a Karol Plicka) aj francúzskeho skladateľa a muzikológa Henryho Barrauda z parížskeho Fonetického ústavu, ktorý mal skúsenosti s naším spevom a hudbou získané priamo v Československu využiť pri prednáškach v Paríži. Svedectvom o atmosfére pri nahrávaní a o očividne živom záujme verejnosti o toto podujatie je aj Chlumského poznámka: „Velice cenné služby prokázal Akademii dr. Lněnička, správce vinohrad. policejního komisařství, propůjčením dvou mužů polic. stráže pro mírnění hluku z ulice a nerušené provádění zápisů“ (CHLUMSKÝ 1930, s. 191).

O tom, čo sa pri ďalšej akcii v roku 1934 odohrávalo vnútri, píše K. Suchý v Světozore 1934, č. 27. Štúdio Esty v Holešoviciach bolo „v sále předměstského divadla, který byl proměněn v síň pro nahráváni gramofonových desek. Jako by to byl kus Raisova románu; hospodáři a výměnkářky, pan hospodský, pan regenschori i místní listonoš sjeli se sem z nejrůznějších ztracených konců republiky. Jeden po druhém jsou vyzkoušeni a přicházejí před mikrofon... Několik učených pánů bdí nad nimi s nejlaskavější pozorností, ale přece jenom, vždyť je to tolik slavný a jedinečný den života, jako by byla svadba. Nedivte se té drobounké babičce, že když dostane znamení, aby začala mluvit, tentokráte už doopravdy svou mnohokráte přeříkanou a vyzkoušenou řeč, ne a ne si vzpomenout, co vlastně měla říci..., nebo zase, když už se konečně rozpovídá, začne rozkládat, podívá se napravo i nalevo, zapomene na tu černou kastličku, do které, jak jí důtklivě nakázali, se měla pořád dívat, až zase znovu bude muset povídat všecko od začátku“ (cit. podľa: ONDRÁČKOVÁ 1956, s. 238).

 

Výsledky akcie
Správu o priebehu akcie publikoval Josef Chlumský v Časopise pro moderní filologii v roku 1930. Firma Pathé dodala 800 voskových platní (teda budúcich patríc). Všetky sa použili, ale 291 sa zničilo pri pokusoch a pri ohrievaní. ČAVU teda získala 509 zápisov (myslí sa tým jedna strana platne, približne trojminútová nahrávka rýchlosťou 78 otáčok za minútu), z toho 468 originálov a 41 duplikátov. Podľa obsahu môžeme nahrávky rozdeliť do dvoch základných skupín: hovorené slovo (192 jednotiek) a hudba (269 jednotiek). Celkový súčet nahrávok vo všetkých skupinách a podskupinách je o sedem nižší ako počet originálov, ktorý uvádza Chlumský – môže ísť o malú nepresnosť v ich sčítaní, ale takisto je možné, že boli nahraté aj nejaké ukážky operného spevu, ktoré nakoniec pre neprimerané požiadavky interpretov a ich zmluvy s vydavateľstvami nemohli byť zaradené do zbierky. Súbor nahrávok hovorenej reči obsahuje 24 jednotiek recitácií básní, 44 jednotiek rečí rôznych osobností a 42 nahrávok divadelných výstupov.

Nárečia zastupuje 27 zápisov z Čiech, Moravy a Sliezska, 30 zo Slovenska, 14 z Podkarpatskej Rusi a 11 zápisov z Hornej a Dolnej Lužice. Hudba je zastúpená 14 nahrávkami českej umelej piesne, 64 nahrávkami inštrumentálnych skladieb a spolu 191 nahrávkami ľudových piesní a inštrumentálnej hudby z Čiech, Moravy a Sliezska (32), Slovenska (134), Podkarpatskej Rusi (10) a z Hornej a Dolnej Lužice (15). Môžeme si teda vyrátať, že nahrávky zo Slovenska predstavujú 35,6% z celkového počtu. V rámci nahrávok hovoreného slova je to 15,6% (ale až 36,6% z nahrávok nárečí, ktoré sú v tejto skupine) a v rámci hudobných nahrávok je podiel Slovenska 49,8%. Ak si z hudobných nahrávok vyčleníme iba autentický folklór, nahrávky zo Slovenska tu majú zastúpenie až 70,2%. Vzhľadom na bohatstvo moravského folklóru sú neprimerane málo zastúpené nahrávky moravských nárečí a piesní. Príčinou bol menší počet vybraných interpretov, ale aj nedostatok voskových platní na nahrávanie, ktoré boli v dňoch, keď prišla na rad Morava, už väčšinou spotrebované.

Preto bolo už na rok 1930 naplánované ďalšie nahrávanie, ktoré sa nakoniec uskutočnilo až v rokoch 1933 a 1934. Josef Chlumský vo svojej správe konštatoval: „V našich zápisech nejsilnější podíl má Slovensko a Podkarpatská Rus. Odtud zachyceno pravé bohatství, které překvapilo také naše přátele Francouze, jmenovitě musikologa Barrauda. Ale i z Čech, kde pokrok nejvíce krásných věcí vyhladil, podařilo se zachytit mnoho zajímavého, jmenovitě chodskou hudbu a zpěv, zásluhou skladatele Jindřicha a prof. Zicha, který pro gramofonické zapisování písně vybíral a zpěv a hudbu dirigoval“ (CHLUMSKÝ 1930, s. 191-192).
Chlumský si ďalej povzdychol: „Tyto krásné výsledky stojí ovšem také krásné peníze“ (CHLUMSKÝ 1930, s. 192). Prvá nahrávacia akcia Fonografického a gramofonického archívu ČAVU v roku 1929 stála 270 000 korún československých. Náklad na jednu nahrávku archivovanú na kovovej matrici vyšiel v priemere na 500 korún. Veľkú časť nákladov tvorila doprava interpretov do Prahy, pretože kvalitná elektrická aparatúra neumožňovala terénny záznam. Cestovné, diéty, nocľahy a iné náklady pre doc. Vážneho z Bratislavy, Karola Plicku z Martina a najmä pre informátorov zo Slovenska stáli 71 000 korún. Pôvodný rozpočet bol výrazne prekročený a ČAVU bola odkázaná na zbieranie finančných darov, aby mohla vyrovnať rozdiel. V závere tejto prvej správy Josef Chlumský píše: „Ražení desek se provádí v Paříži. Bude skončeno asi tento měsíc a v březnu se desky dostanou na pařížský trh (...) a stanou se účinným prostředkem pro propagandu českého umění a českého jména v cizině. Začátek učiní prof. Pernot slavnostní přednáškou na Sorbonně. O hudební části našich zápisů bude přednášet musikolog Barraud. Zkrátka, archiv Č. akademie bude mít význam nejenom národní, nýbrž i mezinárodní“ (CHLUMSKÝ 1930, s. 192).
Ďalšiu správu o Fonografickom archíve ČAVU publikoval Josef Chlumský v roku 1935 vo Věstníku České akademie, ale aj ako separát. Dozvieme sa z nej, že nahrávanie pokračovalo až v roku 1933, keď bolo zhotovených 39 zvukových zápisov piesní a nárečí najmä z Moravy a Sliezska. Ďalšia akcia sa konala v roku 1934, ale nahratých bolo iba 11 záznamov nárečia – „písně musily být vyloučeny pro nedostatek peněz, k veliké škodě věci: neboť se starým pokolením mizejí staré písně a jsou nahrazovány odrhovačkami z biografů, mizejí i nářečí a za krátko po kráse našeho československého venkova nebude ani stopy“ (CHLUMSKÝ 1935, s. 2).
Akcie v rokoch 1933 a 1934 nahrávala pražská firma Esta, náklady dosiahli 30 000 korún. (V ďalšom období až do roku 1954 sa archív obohatil o 104 komerčných platní získaných kúpou alebo darom. Po roku 1954 sa v novovzniknutých inštitúciách, v Československej akadémii vied a v Slovenskej akadémii vied,  začalo nahrávať na drôtové a páskové magnetofóny, tieto dočasné záznamy sa archivovali prepisom na fólie. Nahrávaniu a zbieraniu autentického folklóru sa v tom čase venoval aj rozhlas.)


Obsah a kvalita platní
Nahrávky Pathé z roku 1929 sú aj po takmer deviatich desaťročiach zvukovo veľmi kvalitné a túto ich prednosť si uvedomoval už Chlumský: „Zápisy provedeny elektricky. Proto arci nejlepší reprodukci dá gramofon elektrický: tu je hlas i zpěv, jako kdyby ve skutečnosti příslušné osoby tu byly a před námi mluvily nebo zpívaly. (Tak byly reprodukovány slovenské desky našeho archivu zásluhou prof. Pernota 13. III. 1930 před vybraným obecenstvem na universitě v Paříži. Tak také je předváděl jiný náš spolupracovník a sběratel písní Plicka ve svých 3 přednáškách pod záštitou Slovanského ústavu v Praze.) Ale i na obyčejném gramofonu znějí naše desky velmi dobře a zajímavější z nich částečně už jsou v obchodě anebo přijdou do obchodu. (Prodej desek, pokud byly raženy, svěřila Akademie tohto roku firmě Linguaphone, Praha II., Václavské náměstí 60- 62.)“ (CHLUMSKÝ 1935, s. 1).
Máme tu teda svedectvo o tom, že plánovaná Pernotova prednáška sa naozaj uskutočnila a nahrávky využil pri prednáškach aj Karol Plicka. Zmena predajného miesta (pôvodne zástupca Pathé u Radio-Lucerna) by však mohla svedčiť o tom, že platne sa veľmi nepredávali – Linguaphone Ferdinanda Pallauscha ich navyše mal iba v komisii.
Súčasťou Chlumského správy je kompletný zoznam nahrávok z rokov 1929‒1934 (po česky a po francúzsky), rozčlenený podľa tejto schémy:

Lidové umění
1. a)     Lidová píseň československá
 b)     Písně srbské z Horní i Dolní Lužice
2.     Lidová hudba
3.     Lidový zpěv a hudba
 
Zpěv provedený umělci
Zpěv a hudba provedená umělci
Hudba umělá
Československá nářečí
Česká řeč spisovná
Básně přednesené básníky samými
Básně přednesené umělci
Divadlo
Osobnosti ze života politického,
literárního, vědeckého atd.

Srbská řeč spisovná z Horní Lužice
Srbská řeč z Dolní Lužice

Slovenské piesne v tejto zbierke pochádzajú z Vajnor pri Bratislave, z Jablonice, Kopčian, Gbelov, Dolného Lopašova, Radimova pri Skalici, zo Zbory v Púchovskej doline, z Viesky-Bezdedova, Bošáckych Kopaníc, Čičmian, zo Skýcova, Cerova, Senohradu, Beluje, Očovej-Želobudze, Hrochote, Necpál, Važca, Telgártu, Závadky, Selca, Oravskej Polhory, Párnice, Ždiaru, Helcmanoviec, Hrhova, Brutoviec, Drienova, Šebastoviec, Veľkých Zálužíc, Čaklova, Palína, Udavského, Karčavy, Tibavy a z Ruskej Poruby. Nástrojová hra je zastúpená skromnejšie (Oravská Polhora, Myjava, Hrochoť, Veľký Lom, Strelníky, Jablonica – ide o nahrávky fujary, píšťalky, píšťaly-dvojačky, gájd, goralskej dvojky husle – gajdy a sláčikových muzík). Z jednotlivých oblastí je zastúpené Záhorie, Myjavská oblasť, trenčianske Považie, Tekov, Hont, Novohrad, Podpoľanie, Turiec, Liptov, Gemer, Orava, Spiš, Šariš, Zemplín a Abov. Medzi nahrávkami nárečí, teda hovorenej reči, sú zastúpené tieto obce: Vajnory, Slovenský Grob, Gajary, Jablonica, Dolný Lopašov, Vieska-Bezdedov, Bošácke Kopanice, Čičmany, Horná Ždaňa, Sebechleby, Horné Mladonice, Horný Tisovník, Cerov, Hrochoť, Necpaly, Važec, Závadka, Oravská Polhora, Párnica, Lokca, Ždiar, Vyšná Šuňava, Helcmanovce, Spišský Hrhov, Kurima, Svinia, Turany nad Ondavou, Chotča, Tibava, Jarabina, Niklová, Ruská Poruba, zaniknutá obec Valaškovce, Pichne a Ubľa. Tento zoznam sa iba čiastočne prekrýva s lokalitami, z ktorých sú nahrávky piesní a hudby.
Nahrávky nárečí rusínskych obcí na Slovensku pripravil Ivan Paňkevič (1878–1958), ktorý mal na starosti predovšetkým nahrávanie v Podkarpatskej Rusi. Tento ukrajinský filológ, profesor reálneho gymnázia v Užhorode, sa zaoberal výskumom nárečí v Podkarpatskej Rusi. Publikoval najmä v Naukovom zbyrniku tovarystva Prosvita a v mesačníku Podkarpatská Rus. Pre stredné školy vydal Hramatyku ruskoho jazyka dlja molodšych klas škol serednych i horoždanskych, ktorá bola veľmi blízka spisovnej ukrajinčine. Paňkevič bol predstaviteľom ukrajinského jazykového smeru v Podkarpatskej Rusi. V rokoch 1940–1945 pôsobil ako profesor Ukrajinskej slobodnej univerzity.
Okrem čísla matríc uvádza Chlumský pri platniach, ktoré boli v predaji, aj ich objednávacie čísla. Nájdeme ich pri šiestich slovenských nahrávkach, takže v bežnom predaji boli zrejme tri gramofónové platne s nahrávkami folklóru z Myjavy, Viesky-Bezdedova, Važca a z Udavského.
Na záver rozprávania o Fonografickom archíve ČAVU odcitujeme jeden článok, ktorý vyšiel v období po prvej nahrávacej akcii a svedčí o jej mimoriadnej aktuálnosti, ale zároveň pripomína myšlienku kompletnej štátnej či národnej fonotéky, ktorú sa dodnes celkom nepodarilo uskutočniť. Karel Čapek, zberateľ nahrávok z celého sveta, v roku 1932 napísal: „Ta možnost soustředit doma ražené gramofonové desky v nějaké státní diskotéce nám uvádí na mysl projekt uměleckého výboru při Společnosti národů: aby každý stát soustředil a uchoval v nějaké národní diskotéce cenné desky obsahující jednak národní folklór, jednak vynikající díla domácích skladatelů nebo výkonných umělců a uměleckých souborů, pokud jsou nahrána na gramofonových deskách. Tak by vznikl skutečný archív národní hudby v autentickém a vrcholném provedení, archív sloužící k mezinárodní propagaci domácího umění, k rozšiřování rádiem, k vědeckému studiu atd. – věc jistě žádoucí. Je možno, že výbor znalců při Společnosti národů dosáhne mezinárodního přijetí tohoto plánu: pak budeme i my povinni zřídit národní diskotéku. Nebylo by dobře použít nového tiskového zákona k tomu, aby se z povinných exemplářů gramofonových desek počala už teď zřizovat ta budoucí národní diskotéka, pokud nejsou matrice vytlučeny a materiál rozbit? Potom by opatřování starších desek bylo příliš nesnadné – a drahé. Dnes lze udělat začátek prostě jasným ustanovením, že se i na gramofonové desky u nás ražené vztahuje předpis o povinných výtiscích. Prozatímní archivování a katalogizování československých desek by jistě nebylo tak těžkým technickým problémem; a byli bychom z prvních, kdo by začali zakládat státní hudební archiv mechanické hudby, k němuž se dříve nebo později nevyhnutelně dojde všude.“

Literatúra:

ČAPEK, Karel: O Národní diskotheku. In: Lidové noviny, r. 40, 2. 5. 1932, č. 233
GÖSSEL, Gabriel: Fonogram 2. Praha 2006, s. 113-120.
CHLUMSKÝ, Josef: Fonografický a gramofonický archiv České akademie věd a umění v Praze. In: Časopis pro moderní filologii, 16, 1930, s. 189-193.
CHLUMSKÝ, Josef: Fonografický archiv České akademie věd a umění. Zvláštní otisk z Věstníku České akademie 1935.
KRATOCHVÍL, Matěj: Historie v drážkách. Počátky zvukových záznamů etnické hudby. In: ANTROPOWEBZIN, 2010, 2, s. 79-83.
KRATOCHVÍL, Matěj: Lidová hudba v nahrávkách Fonografické komise České akademie věd a umění. Dizertačná práca, Praha 2010.
ONDRÁČKOVÁ, Jana: Doplňování fonografického archivu ČSAV. In: Naše řeč, r. 31, 1956, s. 237-241.
ŠVESTKOVÁ, Ludmila: K výročí zakladatele české fonetiky. In: Naše řeč, r. 72, 1989, č. 5, s. 259-261.
SEDLÁKOVÁ, Viera: Tradičný zvukový svet na gramofónových platniach. Fonografický archív Českej akadémie vied a umenia (1935). In: Etnologické rozpravy, r. 9, 2002, č. 2, s. 40-43.
SUCHÝ, K.: Jak vzniká náš národní fonetický archiv. In: Světozor, 1934, s. 27.




Aktualizované: 22. 10. 2016