Logo HŽ

Festival Opera 2015

Pražský festival operních divadel od roku 1993 jednou za dva roky mapuje domácí dění a soustřeďuje to, co jednotlivé soubory považují ve svém repertoáru za reprezentativní a nejlepší. Desítku českých, moravských a slezských profesionálních scén pravidelně doplňují komorní projekty – alternativní, školní, soukromé. Lze si tak udělat obrázek o směřování hudebního divadla, festival je však také vítaným obohacením kulturní nabídky v české metropoli. V hlavním programu 12. ročníku (22. 1. – 21. 2.) se představilo šestnáct operních souborů, přišlo na 9000 diváků.

Opera 2015 byl první ročník, který do dosavadního rozvrhu přivedl zahraniční divadla. Všechny tři byly ze Slovenska a ukázalo se to jako krok logický, záslužný a podnětný. Hostování zahraničních operních souborů není v Česku – až na občasné zájezdy SND do pražského Národního divadla a na některé projekty na Janáčkově festivalu v Brně – příliš časté. I proto byly tři slovenské inscenace zvýšením relevantnosti, důležitosti a prestiže festivalu.  
Dialogy karmelitek jsou jednou z nejlepších oper 20. století. Košická inscenace to ve Stavovském divadle (31. 1.) jednoznačně potvrdila. Jde o dílo, které v Praze vůbec není běžné. Francis Poulenc obdařil působivý námět, nesoucí silné poselství, jedinečnou nádhernou hudbou – a zdaleka ne jen ve zdrcujícím závěru s údery gilotiny. Inscenační tým obsahuje některá jména z českého prostředí, počínaje dirigentem Ondrejem Olosem působícím v Brně přes pěvkyně Lucii Kašpárkovou a Lucii Hilscherovou až po autorku režie a scény, pozoruhodnou osobnost nové generace Lindu Keprtovou. Byl to zážitek z dobře vyřešeného prostoru scény, kvalitního hudebního nastudování i ze sólových výkonů. Jako Madame de Croissy získala Jitka Zerhauová festivalovou Cenu za mimořádnou interpretaci role.


Z Banské Bystrice přivezli Evžena Oněgina (26. 1.) a do třetice z Bratislavy Pucciniho Bohému (9. 2.). Ta ve Státní opeře charakteristicky představila soubor SND jako trvale ambiciózní, vyrovnaný a mezinárodně respektovatelný. Jeho hudební šéf Friedrich Haider vedl představení v uměřené intenzitě: nešlo o srdceryvnou tragédii, ale o plně psychologicky přesvědčivé lyrické drama. Překvapivým řešením není sama o sobě režie Petera Konwitschného, ale skutečnost, že jde o dvě desetiletí starý koncept. Je příjemně nevyhrocený, nedráždí. Vizuálně se opera obejde bez popisných rekvizit. Intimní úvod a závěr ovšem maximálně kontrastují s mimořádně barvitě rozehranou scénou v kavárně. O to víc totiž vynikne třetí obraz, v němž celou dobu sněží, a zejména finále, které se na velké prázdné scéně velmi působivě soustřeďuje už jen na komorně a detailně zahrané vztahy - až ke smutné tečce. Eva Hornyáková sice není svým hlasem úplně ideálně křehkou Mimi a Kyungho Kim nemá svůj tenor plně prokrvený emocemi, ale přesto lze prezentované pěvecké obsazení brát jako velmi dobré. Andrea Vizvári v roli Musetty a Pavol Remenár, Daniel Čapkovič a Jozef Benci jako Rudolfovi kamarádi byli obsazeni přesně.


Zmíněná režisérka Linda Keprtová je podepsána také pod libereckou inscenací Foersterovy opery Eva (8. 2.). Foerster by měl být českým klasikem, ale jeho tvorba – ať už pro svou výraznou lyričnost a záměrnou střídmost a neokázalost, nebo pro upřímné ukotvení skladatelova života v křesťanství – nedosahuje v repertoáru divadel či orchestrů žádných výrazných pozic. Eva se v Praze dávala naposledy v polovině 80. let – a to přitom byla vždy nejhranějším dílem autora. Vychází z dramatu Gazdina roba od Gabriely Preissové a je první českou tragickou operou z prostředí vesnice. V porovnání s Janáčkem ovšem nevítězí, jakkoli je plná empatie a emocí. Dramatičnost Evy je jiná, v hudbě jakoby rozmělněná, skladatel se drží zpátky. O to zajímavější je sledovat psychologicky složitou postavu Evy společně s režisérkou, která tento úkol nevzala nijak formálně nebo povrchně, ale promýšlela ho a zápasila s ním. Mladá sopranistka Lívia Obručník Vénosová v exponované titulní roli podává vzorový výkon, vokálně i herecky. Zmítá se mezi dvěma muži, jeden je spíše slaboch, druhý despotický.

Svůj díl na jejím nevydařeném osudu má i tchyně, v závěru ji dostihne minulost. Abstraktní, symbolicky neutěšený prostor s postupně vytrhávanou prkennou podlahou tvoří rámec režisérsky silného, ne zcela snadno dopodrobna čitelného, ale velmi působivého existenciálního poselství. Dirigent Martin Doubravský nepřidává velký symfonismus, který by k Foersterovi možná patřil, ale jen zvuk odpovídající velikosti divadla a orchestru. I to je pro poměry v regionech příznačné. Liberečtí získali v Praze festivalovou „Libušku“ v podobě Ceny kritiků. Cenu diváků získalo Slezské divadlo Opava za inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně (24. 1.).
Plzeňská inscenace opery Voják a tanečnice (29. 1.) byla na festivalu rovněž typem projektu, který obohacuje běžný repertoár o málo známá, ale nikterak druhořadá díla. Bohuslav Martinů napsal ve 20. letech jako svou operní prvotinu rozvernou, fantazijní, trochu parodickou a trochu provokativní revuální veselohru, suverénní kus se svébytnou hudbou na pomezí hříčky, perzifláže a civilní tanečnosti – a tak ji také Plzeňští hrají. Hudebně jde o dílo moderní, ale poslouchatelné. Původní Plautova antická předloha je přizpůsobena jak světu italské komedie, tak českému prostředí, ale navíc také nové době. Kaleidoskopická fraška bez souvislého děje má náladu, nápady a hudební vtip, není v ní nouze o nejrůznější figurky a typy, o překvapení a absurdity. Pojetí režiséra Tomáše Pilaře je hravé a fantazijní. Soubor nastudoval dílo s entusiasmem, se smyslem pro invenci, zvraty a vtip. Klasického zpěvu není potřeba tolik. O to více se tu užívá hereckého talentu a ochoty k taškařicím.


Olomoucké divadlo sáhlo tentokrát zcela mimo běžný repertoár. Odvážně a zdařile. Pád Antikrista, dílo Viktora Ullmanna s jasným protifašistickým nábojem, se před válkou už na scény nedostalo a mělo premiéru až o půlstoletí později. Doposud se hrálo jen v Německu. Olomoucká inscenace z loňského října je proto v českých zemích událostí. Strohá, expresivně naléhavá a nijak libozvučná hudba ožívá pod taktovkou Miloslava Oswalda naplno a režisér Jan Antonín Pitínský k ní přidává nereálnou temnou přízračnost s příměsí kafkovské absurdity. Diktátor, Démon (Václav Málek) se snaží ovládnout svět, a to i prostřednictvím Umělce, Technika a Kněze, ztvárněnými Milanem Vlčkem, Martinem Štolbou a Petrem Martínkem. Jediný umělec – básník – se mu vzepře; je pak tajně zasvěcen a nakonec samozvaného vládce světa přemůže. Vzhledem k námětu, silně poznamenanému idejemi antroposofie, pseudokřesťanského ezoterického učení, je dílo ve své atmosféře a schematickém vyznění značně bizarní a zcela obskurní. Nestrhne k vnitřní účasti. Přesto, nebo i právě proto, jde o pozoruhodný inscenační čin, který Praha v Národním divadle (25. 1.) s uznáním ocenila – včetně toho, že Olomouc získala Cenu ředitelky festivalu Lenky Šaldové.


Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, jak je nastudovali v Ostravě, jsou proti tomu příjemnou podívanou, moderním uchopením zábavné satiry. Dirigent Robert Jindra má pro partituru dostatek energie i invence a režisérský tandem vystupující pod zkratkou SKUTR našel klíč ke komplexní poetice i ke specifičnosti každého z dílů. Pár schválností se dá odpustit, svévole tu není mnoho. Měsíční scény jsou rozvleklejší, ale u husitů má opera plný spád, patos i vtip. Mexický tenorista Jorge Garza v hlavní roli má v této režii podobu jakéhosi dandyho. Že je tak trochu podobný drobnému a štíhlému mladému Janáčkovi, je asi náhoda. Divák se ovšem neubrání pocitu, že Jan Vacík, skutečný směšný a plačtivý pan domácí, obtloustlý vašnosta a maloměšťák, byl v pražské inscenaci před deseti lety jako rázovitá postavička herecky i hlasově výstižnějším, významově bohatším a ještě zábavnějším i odpor budícím typem; však také za něj tehdy získal Cenu Thalie.


Pražské Národní divadlo, které je spolupořadatelem festivalu a mimopražské soubory hostí na svých jevištích, přispělo samo dvěma inscenacemi. Boitův Mefistofeles na scéně donedávna ještě samostatné Státní opery je ambiciózním novým počinem. Premiéra 22. 1. byla dokonce přímo úvodním večerem přehlídky. Slovenský basista Štefan Kocán (stejně jako v Praze po léta oblíbený Peter Mikuláš o dva dny později v druhém obsazení) je sólistou, bez jehož účasti by nastudování tohoto díla postrádalo hlavní smysl; respektive – je sólistou, s nímž projekt smysl jednoznačně má. Boito proslul spíše jako Verdiho libretista, ale zde přišel s moderním a působivým konceptem, díky němuž se Mefistofeles stal i ve Verdiho době jedinečným a svébytným dílem. Opera má velmi významné sborové party – a sbory skutečně jsou zdařilou částí inscenace, za níž stojí dirigent Marco Guidarini a režisér Ivan Krejčí. Mefisto na konci ve Faustově případu prohrává, ale není to jeho pád: svět se točí dál. Víc než oslavou Božího vítězství je závěr opery postmoderním upozorněním na relativnost všeho.


Na historické scéně Národního divadla se od podzimu občas hraje Pád Arkuna od Zdeňka Fibicha, dvoudílná opera uvedená zde po osmdesáti letech. Festivalové představení připadlo na 28. 1. Dirigent John Fiore i režisér Jiří Heřman odvedli maximum práce pro to, aby překonali možný předsudek, že opomíjení tohoto díla v posledních osmdesáti letech muselo mít nějaké důvody. Arkun je slovanská svatyně na Rujáně, vyvrácená ve 12. století Dány. Operu by bylo možné inscenovat ve smyslu středověké syrovosti, s lidskými vášněmi a reálným střetem pohanství a křesťanství. Inscenace se tohoto určení nedrží. Na scéně vytváří nadčasové, univerzální a fantaskní prostředí, v němž je slovanský velekněz jakýmsi bezohledným boháčem a jeho křesťanský protivník stejně problematickým vizionářem. Vítězství kříže je spojeno s masakrem. Heřman neoslavuje kulturu naší civilizace. Předestírá spíše podobenství o ideologiích, které se jak zakotvením svých zakladatelů v nelásce, tak svými nevybíravými prostředky podobají jedna druhé. John Fiore opět ukázal schopnost dostat z divadelního orchestru svým nadšením pro věc nadstandardní výsledek. Pád Arkuna, třebaže z doby Dvořákovy Rusalky, ukazuje dál, k moderně, k expresionismu. Dokládá, že dlouho nehraná česká operní díla minulosti stojí za to objevovat, i když se nestanou repertoárovou stálicí.


Současnou tvorbu na přehlídce zastupovala mimo jiné inscenace operního projektu Alice in Bed, týmového díla dvou zahraničních libretistů a skladatelské dvojice Ivo Medek a Markéta Dvořáková. Pro poslední večer (21. 2.) ji do Divadla Hybernia přivezlo Národní divadlo Brno. Zajímavá, instrumentačně barvitá, rozhodně nijak tradiční hudba je v komorním zvuku s mnoha bicími nástroji a s nezvyklými zdroji zvuku spojena s výrazně multimediální režií a scénografií. Dirigoval Ondrej Olos, velmi dobře zpívaly Tereza Merklová Kyzlinková a Gabriela Vermelho. Surrealistický odosobněný příběh schizofrenní autorky počítačových her, v níž se má jaksi svářet tvůrčí rutina a pokažený charakter s invencí a čistotou, postrádá poezii a je docela nudný – také není úplně jasné, jaké je vlastně jeho poselství. Jde o zvukově a vizuálně zajímavý moderní projekt, který však nechává chladným.    
V programu festivalu Opera 2015 vesměs nebyly ty „nejkomerčnější“ romantické světové tituly, ale spíše díla méně často uváděná a modernější. Chyběla stará hudba. A opět se bezděky ukázalo, že se české operní soubory poslední dobou docela vyhýbají klasikům, jako jsou Smetana a Dvořák, tedy dílům, která by měla snad tvořit stálý základ, ale na která prý lidé nechtějí moc chodit. Bylo zřetelné, že v divadlech se dějí i zajímavé věci. Přesto byl však nakonec ve sledovaném období největším operním zážitkem Bartókův Hrad knížete Modrovouse v přímém přenosu z Metropolitní opery do kin. Nejen pro pěvecké výkony, ale díky světové režii a scénografii Mariusze Trelińského a Borise Kudličky.




Aktualizované: 08. 02. 2016