Logo HŽ

VIEDEŇ - Věc Makropulos přesně podle Janáčka

Uvedení Janáčkovy opery Věc Makropulos ve Vídeňské státní opeře v prosinci 2015 bylo premiérou ve třech aspektech. Předposlední opera brněnského mistra zazněla na prknech této scény od svého vzniku vůbec poprvé, premiérou byla i účast hostujícího dirigenta Jakuba Hrůšu, a do třetice zbrusu nová partitura janáčkovského specialisty a muzikologa Jiřího Zahrádky, jež společně s vídeňským vydavatelstvím Universal Edition noty pro kritickou edici připravil. Zahrádka je již zkušený editor, který při své práci vychází z pečlivého studia pramenů, opírá se o mnohaleté zkušenosti v oblasti janáčkovského bádání, přičemž ale zohledňuje provozovací praxi a dokáže skloubit autentickou podobu partitury se současnou interpretací.

Že má Janáčkovu hudbu od malička v krvi, přiznal brněnský rodák Jakub Hrůša nejen v rozhovoru pro časopis Bühne Nr. 12/2015. Bylo to znát především z jeho vynikající, bezchybné a pečlivé interpretace, která nikterak nezaznamenala handicap, že na každém z pouhých pěti provedení v letošní sezóně sedí poněkud jiná orchestrální sestava. Svižná tempa, všechna témata a motivy jasné a zřetelné, ostré tympány, briskní rudolfínské fanfáry – díky nové edici se Janáčkově partituře vrátila její zemitost a živelnost. Noty zbavené pozdějších dirigentských úprav a doplňků zní pod Hrůšovým vedením ve své syrovosti, strohosti, objevné instrumentaci neskutečně moderně a dokazují, jak geniální a originální Janáček (rokem narození de facto autor 19. století) skutečně byl, jak nenapodobitelný je jeho styl. Použití dlouhých textů – prakticky klasických divadelních dialogů, které jsou tu zpívány, tu mluveny – bylo v Janáčkově době něčím zcela novým a neobvyklým, stejně jako nástrojové kombinace a jejich neobvyklé rejstříky, komplikované rytmy, často na hranici hratelnosti.
Inscenace v režii Petra Steina se přísně drží Janáčkových scénických poznámek – máme tak svým způsobem možnost vidět operu, jak si ji pravděpodobně autor sám představoval. Stein je ostatně pověstný svým radikálním přístupem k přesné interpretaci děl, pokud možno bez režijního výkladu, případně jen minimálně, včetně scénického osvětlení. K tomu se pojí i dobová, rovněž dle Janáčkových poznámek vyvedená scéna Ferdinanda Wögerbauera a kostýmy Annamarie Heinreichové. Janáček tvrdohlavě trval na dodržování všech poznámek i na přesném a dokonalém provedení hudebním. A přesně to se ve Vídeňské státní opeře povedlo.
Velmi náročný je zejména part Emilie Marty. Prakticky celé tři akty se pěvkyně nehne z jeviště, přičemž během večera projde vývojem od arogantní operní divy k citlivé a hluboce nešťastné ženě, jež ne vlastní vinou musela žít tři sta let. Svým cynismem, lhostejností, vyzývavostí zakrývá Elina Makropulos své skutečné city i krutý život osamocené, byť obdivované a bohaté ženy. Viz např. její scéna s bláznivým starcem Haukem-Šendorfem (Heinz Zednik), která s  kastaněty v orchestru a quasi španělským tancem na scéně vyznívá tragikomicky, že z toho až běhá mráz po zádech, protože právě s ním – starcem/bláznem (bývalým milencem) dá Emilia Marty průchod svým citům, své vášni. Zatímco k sobě věkově rovnému Prusovi je chladná a tvrdá, jde jí jen o získání Věci Makropulos. Laura Aikin vystihla velmi dobře všechny polohy náročné role nejen pěvecky, ale i po herecké stránce. Markus Marquardt byl jako Jaroslav Prus poněkud nevýrazný, oproti tomu Vítek Thomase Ebensteina nebo Dr. Kolenatý Wolfganga Bankla mile překvapili srozumitelnou češtinou a přirozeným hereckým projevem. Některé z postav – např. Krista Margarity Gritskové nebo Albert Gregor Ľudovíta Ludhu – „přehrávali“ (dnes jsme přeci jen zvyklí na civilnější projev pěvců na scéně), ale do celkové režijní koncepce právě toto „přehrávání“ zapadlo velmi dobře. Zvýraznilo psychologii a dramatičnost postav – můžeme se domnívat, že takto se za Janáčka pravděpodobně hrálo.
Režijní vklad jsme zaznamenali teprve v nejvypjatějším třetím dějství: na závěr přichází Elina Makropulos jako mumie, vyschlá, v bílém rubáši. Svým nevhodným exteriérem (vzhledem k předešlé eleganci celé inscenace) tak shodila katarzi celého díla. „Věříte v lidstvo, v lásku … ve mně se život zastavil…“ Silná slova nesena Janáčkovou cituplnou a výmluvnou hudbou stačí k tomu, aby divák pochopil, jakým utrpením si tato žena během svého předlouhého života prošla, nebylo třeba to nijak výtvarně zdůrazňovat. Zvláštně působil i mužský sbor, který v klasických koncertních oblecích zničehožnic nastoupil v závěru opery do pravé strany hlediště, odkud odzpíval text: „…jsme jen věci a stíny … umřít a odejít…“ Jeho propojení s jevištěm a sólem Eliny Makropulos, alespoň toho večera, nevyšlo.
Opera Věc Makropulos zabývající se tématem smrti, věčnosti, mládí a stáří, smysluplnosti života, jeho konce i věčnosti, je v dnešní době velmi aktuální. Ideál věčného mládí a krásy, různé vitamínové pilulky, zaručeně omlazující krémy, plastické operace zajistí možná mladistvý vzhled, ale ne mladého ducha nebo lepší kvalitu života, a už vůbec ne nesmrtelnost. Smrt a stáří jsou v dnešní době z našich životů vytěsněny jako něco nepatřičného, co se nás netýká. Ale jak vidíme v příběhu Eliny Makropulos, právě svou smrtelností dostávají naše životy motivaci, smysl a přesah do věčnosti.
Kdo má rád a čeká originální režijní výklad, bude touto inscenací zklamán. Ten, kdo dosud viděl Věc Makropulos právě v různých výkladech a interpretacích, může být s její vídeňskou podobou spokojen.

Leoš Janáček: Věc Makropulos
Dirigent: Jakub Hrůša
Scéna: Ferdinand Wögerbauer
Kostýmy: Annamaria Heinrich
Réžia: Peter Stein
Premiéra vo Viedenskej štátnej opere 13. 12., navštívené predstavenie 20. 12.




Aktualizované: 22. 02. 2016