Logo HŽ

Jazz a Európa XIV. Jazz a totalita: Německý jazz před Hitlerem 1918 – 1933

Ironií osudu došlo k prvnímu radikálnímu střetu jazzu s totalitní mocí v Německu, které spolu s Velkou Británií a Francií patřilo k evropským zemím, kde se mu předtím dostalo největšího rozšíření a obliby. Hned s nástupem 20. století sem pronikly první tance cakewalk, one-step i two-step, následované brzy horečkou argentinského tanga, jehož první oficiální soutěž se uskutečnila v berlínském Sportpalastu v roce 1911. V následující sezóně už nové společenské tance zdomácněly na všech parketech právě dobudovaného zábavního centra Admiralspalast na jedné z nejrušnějších berlínských promenád Friedrichstrasse. Otisk jejich rytmů byl čím dál zřetelnější také v operetní a šansonové tvorbě uznávaných autorů starších generací (Victor Holländer, Rudolf Nelson, Paul Abrahám aj.).

Hot dance music ve Výmarské republice

Současně se vznikem Výmarské republiky přibyly po francouzském vzoru k tradičním domácím tingl tanglům literární kabarety, varieté a obdobně nalezl v Německu vděčnou půdu i jiný druh z Paříže importované zábavy v podobě revue. Právě jimi sem pronikala nová vlna tanečních novinek jako shimmy, foxtrot, black bottom nebo charleston. Původně jen lokální ráz německých lidových frašek dostal rázem internacionální rozměr přítomností z Londýna či přímo z Ameriky přizvaných dlouhonohých girls. Na podzim 1919 se na trhu objevily první desky tanečních orchestrů s hudbou infikovanou americkými ragtimy, kterou jejich kapelníci Max Tauber, Sami Stern nebo Marek Weber obohatily svůj repertoár během angažmá v mondénních hotelech Adlon či Esplanade. Jejich příklad následovaly záhy salónní kapely v méně okázalých restaurantech a tanečních kavárnách, když se jejich původně smyčcový instrumentář rozšířil o saxofony, banja a kuriózní sestavy nejrůznějších bicích nástrojů. To vše se kupodivu odehrávalo na pozadí neklidné doby masových demonstrací, stávek a katastrofální míry hyperinflace, kdy se v jejím kulminačním bodě v roce 1923 vyšplhala cena jediného bochníku chleba až na částku miliardy říšských marek.

Navzdory tomu odevšad zaznívaly napodobeniny amerického hot jazzu a Berlín i ostatní německá města se třásla ve víru excentrických tanců. Tehdy ještě nikdo netušil, že se ve skutečnosti jednalo o dance macabre nad propastí blížící se nové hospodářské krize a stahujících se mraků nacistické totality. První sérii desek s autentickými ohlasy hry amerického hot jazzu natočil na přelomu let 1920–1921 pro firmu Polyphon Eric Concerto's Yankee Jazz Band, považovaný za první německý hot-orchestr. Vedle napodobeniny snímku Slow and Easy amerického bělošského dixielandu Louisiana Five obsahovala mj. další americké tituly After You Get What You Want, You Don't Want It, Avalon, Bells, Everybody Shimmies Now, Poor Butterfly Is A Fly Girl Now, The Japanese Sandman, Whispering i první velký šlágr Swanee dvacetiletého George Gershwina. Leader tohoto seskupení, klarinetista a saxofonista Eric Borchard (1886–1934) strávil předtím nějaký čas v USA, kde se spřátelil s jazzovými hudebníky, kteří ho také naučili na saxofon. Na snímcích Aggravatin' Papa (Grammophon 1924) jeho příští formace Eric Borchard's Jazzband z poloviny 20. let je rozpoznatelný vliv dalších amerických průkopnických skupin Original Dixieland Jass Band i Original Memphis Five, podtržený navíc přítomností jejich trombonisty, neworleánského rodáka Emile Christiana.

V průběhu této dekády hrál Borchard několikrát také v Praze, kde udržoval přátelské styky s R. A. Dvorským a podílel se na jeho některých deskách nahraných v Berlíně. Po bouřlivém životě provázeném skandály se ženami a drogami, pro které se nakrátko dostal i do vězení, spáchal Borchard ve věku osmačtyřiceti let ve Štrasburku sebevraždu. Když přibližně v polovině 20. let začal do Německa opětovně pozvolna proudit zahraniční kapitál, který oživil průmysl i zemědělství, dostalo se nových impulsů také dění ve sféře společenského života a zábavy. K těm nejdůležitějším přirozeně patřilo hostování četných hudebníků i celých těles přímo ze Spojených států. V roce 1925 dorazilo z Paříže do Berlína představení La Revue nègre amerického ansámblu Chocolate Kiddies s hvězdnou tanečnicí Joséphine Bakerovou, dalšími jednatřiceti zpěváky a tanečníky doprovázenými jedenáctičlenným orchestrem Sama Woodinga s improvizujícímí sólisty Tommym Ladnierem na trubku, trombonistou Herbem Flemmingem a saxofonisty Garvinem Bushellem a Williem Lewisem. Čekalo tu na ně bouřlivé velkoměsto, jehož kosmopolitní duch prosycený záplavou nové hudby vyrazil devatenáctileté Joséphině doslova dech: „Město se třpytilo jako šperk, zvláště v noci, což v Paříži zdaleka nebylo.

Nespočetné kavárny připomínaly zaoceánské parníky poháněné rytmem svých orchestrů. Všude dokola zněla hudba.“2 Historická premiéra show inzerované jako „poslední americká senzace“ se uskutečnila 25. května 1925 ve velkém sále Admiralspalastu, v prostorách dřívějšího krytého kluziště s kapacitou přesahující 1000 návštěvníků. Představení se hrálo nepřetržitě každý den až do července a celkově dosáhlo 65 repríz. Mezi původními hudebními čísly figurovaly také tři skladby tehdy ještě neznámého Duka Ellingtona. Dvě z nich – Jig Walk a Jim Dandy – předznamenaly nástup zdejší charlestonové horečky. Orchestr Sama Woodinga získal pouhých deset dnů po premiérovém večeru kontrakt na nahrávání s místní společností Vox, přičemž řadu skladeb z představení, včetně Ellingtonových, vzápětí nahrály také místní orchestry Bély Dajose (ve shodném instrumentálním obsazení a podobném aranžmá), Bernarda Ettého a Reinharda Wenskata.

 

Králové jazzu a jejich vliv

V květnu příštího roku přijel do Berlína sám král bílého amerického jazzu Paul Whiteman. Do jedné ze svých pověstných revuí v Grosse Schauspielhaus ho angažoval slavný choreograf a impresário Erik Charell, přezdívaný po broadwayském bossovi „německý Ziegfeld“, který tam už předtím dovezl z Londýna Tiller Girls.3 Od ledna 1928 hostoval ve varietním divadle Scala při své první německé návštěvě orchestr Whitemanova londýnského protějšku Jacka Hyltona. O rok později zpívalo ve Scale také památné mužské vokální kvarteto Revellers. Konečně v Berlíně i v jiných německých městech trvale či přechodně působily a tamní scénu průběžně inspirovaly hot-orchestry dalších rodilých Američanů, kteří tu pravidelně také nahrávaly.K nejznámějším patřily ansámbly bývalého bubeníka Whitemanova orchestru Luda Gluskina (Ludwiga Eliase Grassnicka), jímž prošli např. zmíněný trombonista Emile Christian, klarinetista Danny Polo nebo černý kornetista Arthur Briggs a kapela klarinetisty Teddyho Klinea se skvělým saxofonistou Billym Bartonem, banjistou Mikem Danzim a scatujícím vokálním duem The Two Jazzers tvořeným ovšem maďarskými zpěváky Lászlem Mocsányim a Tiborem Lakosem (dodnes svěže působí snímek skladby Miltona Agera I'm Doing What I'm Doing For Love na značce Homocord, 1929).

Trvalou odezvu přinesly také četné aktivity britského kapelníka Billyho Bartholomewa, který hrál zprvu jako sideman u Ericha Borcharda, v roce 1928 otevíral s vlastním velkým orchestrem Delphians vyhlášený berlínský taneční palác Delphi a příležitostně až do návratu do vlasti v roce 1939 řídil firemní Odeon Tanz-Orchester. Nepřehlédnutelnou kapitolou v dějinách německého předválečného jazzu bylo zdejší přechodné působení kreolského klarinetisty a sopránsaxofonisty Sidneyho Becheta. V dětském věku prošel v rodném New Orleansu legendárními pouličními dechovkami, ještě jako teenager hrál v Chicagu po boku jazzových pionýrů Freddieho Kepparda a Kinga Olivera než byl v roce 1919 angažován klasicky vzdělaným černošským kapelníkem, žákem Antonína Dvořáka Willem Marionem Cookem do jeho Syncopated Orchestra, s kterým ve stejném roce účinkoval i v Londýně. Po návratu do vlasti natočil Bechet v roce 1923 sérii pozoruhodných desek s Louisem Armstrongem.

Po roce 1925 byl znovu aktivní v Evropě, kde s černošskou revuí Chocolate Kiddies hrál ve Francii, Německu, ale také v Moskvě, Kyjevě, Charkově a Oděse. Po potyčce v jednom pařížském baru na Montmartru strávil 11 měsíců ve vězení a po vypovězení z Francie se uchýlil do Berlína, kde v roce 1929 hrál s vlastní skupinou v baru Wild West v nově zřízeném zábavním paláci Haus Vaterland na Potsdamer Platz. Do jeho vyhlášené Palmové zahrady byly v létě následujícího roku situovány závěrečné sekvence hraného celovečerního filmu Einbrecher (Lupič), jehož příběh se ve skutečnosti odehrával v Paříži. Vedle hereckých hvězdných protagonistů Lilian Harveyové, Willyho Fritsche a Heinze Rühmanna obsahovaly také čtyři hudební čísla Friedricha Holländera, zachycující přímo na plátně Bechetovy New Yorkers a černého stepaře Louise Douglase, s kterým předtím účinkoval v La Revue nègre (poslední dvě provází zčásti v podkresu pod dialogy Bechetův sopránsaxofon).

 

Domácí taneční orchestry

Působení těchto těles se samozřejmě promítlo do stylu a interpretační praxe domácích tanečních orchestrů. Ty nejoblíbenější vedli zpravidla klasicky vzdělaní houslisté Sam Baskini, Béla Dajos, Paul Godwin, James Kok, Efim Schachmeister či Marek Weber, kteří do Německa vesměs přišli odjinud. Baskini (Samuel Baskind, 1890–?) pocházel z běloruského Borisova a v letech 1925–1933 řídil různé sestavy v berlínských kavárnách a v tanečním pavilonu Europa. Pod jménem Sam Baskini und seine Jazz-Symphoniker pravidelně nahrával desky pro firmy Kalliope a Corona a od roku 1931 měl pravidelné relace v Říšském rozhlasu. Z našeho pohledu je zajímavý svými kontakty s R. A. Dvorským, který se jako anglicky zpívající pianista uplatňoval na Baskiniho četných nahrávkách, na nichž občas spolupracovali také další členové Dvorského pražských Melody Boys (trumpetista Karel Vacek, klarinetisté/saxofonisté Jindřich Kocina a Bohumil Klemr). Baskiniho popularita dosáhla přímo závratných rozměrů v roce 1929 po otevření obřího berlínského obchodního domu Karstadt, který byl inzerován bezmála jako „osmý div světa“.

Na proslulých zahradách na střeše paláce ve výšce 32 metrů, kam se návštěvníci přepravovali pohyblivými eskalátory přímo ze dvou stanic nadzemní dráhy, se každý podvečer tančilo právě za doprovodu Baskiniho orchestru. O sedm let mladší Béla Dajos (Leo Golzman, 1897–1978) z ukrajinského Kyjeva se v Berlíně objevil záhy po válce a po roce 1920 nahrával s různými sestavami pro koncern Lindström na jeho značky Odeon, Parlaphon a Beka. Jednalo se o typický salónní orchestr širokého repertoárového záběru od Straussových valčíků po módní tanga, který později zdárně absorboval i vlivy dobového jazzu nebo, přesněji řečeno, hot dance music. Pod různými nahrávacími pseudonymy (The Odeon Five, Mac’s Jazz Orchestra nebo Clive Williams Jazzband) se na nich podílelo také několik amerických sólistů – zpívající pianista Rex Allen, banjista Mike Danzi. Podobného ražení s různou mírou jazzového náboje byl taneční orchestr Paula Godwina (Pinchas Goldfein, 1902–1982) ze slezského Sosnowiece, účinkující a nahrávající rovněž pod několika různými názvy, zatímco Jakub „James“ Kok (1902–1976) z Bukoviny se po určitou dobu těšil pověsti jednoho z nejvíce „hottest“ hrajících německých big bandů.

V mezinárodním Künstler Ensemble z Kyjeva pocházejícího Efima Schachmeistera (1894–1944) hráli kromě banjisty Danziho jazzově zaměření nizozemští a belgičtí sólisté (bratři Louis a Jack de Vriesové na trubku a tubu, Henri van den Bossche na trombon, pozdější saxofonista londýnského Hyltonova orchestru Freddy Schweitzer). Nejstarší z této šestice houslistů Marek Weber (1888–1964) přišel do Berlína v roce 1906 z rodného haličského Lembergu (dnešního ukrajinského Lvova) studovat na známou Sternovu konzervatoř. Místo koncertní dráhy se ale usídlil v berlínských kavárnách Schoen a Eden, než byl v roce 1919 angažován s velkým orchestrem do mondénního hotelu Esplanade na Potsdamském náměstí. Po roce 1926 se stal rezidenčním ansámblem vyhlášeného hotelu Adlon na bulváru Unter den Linden. Vlivy ragtimu byly poznamenány už první snímky Weberova orchestru pro Parlaphone z dob angažmá v Esplanade (Sumatra, shimmy fox Banjo Song). Šlágrových rozměrů se dočkala v roce 1929 instrumentální verze písně Raye Hendersona You're the Cream in My Coffee z tehdy nové broadwayské show Hold Everything.    

 

Rasový problém  

Kvůli židovskému původu museli všichni tito kapelníci po nástupu nacistů opustit Německo. Někteří pokračovali v hudební dráze i v emigraci. Nejlépe si vedli Marek Weber, který udělal novou kariéru jako „král valčíku“ ve Spojených státech, a Béla Dajos, hrající nepřetržitě až do smrti v roce 1978 v Argentině, kde ještě během války zemřel také Efim Schachmeister. Paul Godwin odešel do Holandska, kde hrával po zbytek života v salónním smyčcovém triu, a v roce 1982 tam i zemřel. James Kok působil zprvu v Anglii a následně ve Švýcarsku, odkud se ještě krátce před smrtí v roce 1976 vrátil do Německa. Nejméně štěstí měl Sam Baskini, pobývající rovněž v Argentině, kde zemřel zcela zapomenutý neznámo kdy. Vedle příchozích zvenčí se přirozeně značnou měrou podíleli na dění v oblasti zábavní hudby domácí hudebníci. Mnohostrannými aktivitami se vyznačovalo zejména působení pianisty, skladatele, aranžéra a dirigenta Thea Mackebena (1897–1953), absolventa kolínské Hochschule für Musik.

Jako kavárenský pianista hrával v Esplanade, v roce 1928 byl přizván do nového berlínského Divadla v loděnicích k řízení slavné premiéry Weillovy a Brechtovy Die Dreigroschenoper, kterou během jediné sezóny uvedlo dalších 19 německých divadel včetně pražského. Hudební čísla včetně slavného úvodního moritátu o hrůzných činech zabijáka jménem Meckie Messer nahrál Mackeben v roce 1930 pro Telefunken, ale ještě předtím natočil s vlastním Jazz Bandem a jejich původní jevištní představitelkou Lotte Lenyou na desky písně z dalších Weillových a Brechtových oper Happy End a Vzestup a pád města Mahagony. S ansámblem proměnlivého obsazení se Mackeben uplatňoval také jako firemní orchestr na značce Vocalion mj. s britským jazzovým trumpetistou Howardem McFarlanem (výtečný snímek Broadway Stomp z roku 1929). Pro Ultraphone natočil titulní valčík z filmové operety Roberta Stolze Zwei Herzen im Dreivierteltakt (1930) a nahrával také filmové soundtracky včetně vlastní hudby ke komedii z varietního prostředí Fünf von der Jazzband (1932), v níž se jako kapelník mihl i na plátně. Jinou klíčovou osobností jazzem ovlivněné taneční hudby v Německu byl Mackebenův věkový vrstevník, pianista a bubeník Stefan Weintraub (1897–1981), pocházející z tehdejší pruské Vratislavy (Breslau).

V roce 1924 založil v Berlíně společně se saxofonistou Horstem Graffem taneční orchestr, který vystupoval zprvu v pětičlenném obsazení jako Weintraubs Syncopators. Díky spolupráci s pianistou Friedrichem Holländerem účinkovali od roku 1927 v kabaretních revuích Maxe Reinhardta. V nich bravurně zúročili i pohybové a vůbec komediální nadání jednotlivých členů, kterému vděčili za pozici jednoho z nejžádanějších jevištních orchestrů v Německu. Po roce 1928 natáčeli Weintraubs Syncopators převážně pro Electrolu množství komerčně úspěšných desek. Na etiketách některých byli uváděni také jako Die Weintraubs či Friedrich Holländer und seine Jazzsymphoniker, příp. ve spojení s členy orchestru Bély Dajose pod jménem jeho pianisty, skladatele Mischi Spolianského. K nejzdařilejším patřila orchestrální čísla Blue Skies, Ich steh mit Ruth gut (1928), zpívané snímky Youngova evergreenu Sweet Sue, Just You (pod titulem Ob du glücklich bist, wenn mein Mund dich küsst, 1929), Ich bin der Hans im Glück, Immer wenn ich glücklich bin...! (1933) aj. Záhy po vzniku prvních německých zvukových filmů se Weintraubs Syncopators uplatnili také na stříbrném plátně.

Mezinárodního věhlasu se dočkali zvláště svým podílem na památném filmu Modrý anděl s Marlene Dietrichovou, kterou ve čtyřech původních Holländerových písních doprovodili i na deskách. Z několika krátkometrážních filmových grotesek si zvláštní kouzlo uchovalo účinkování Weintraubs Syncopators s oblíbeným židovským komikem Kurtem Lilienem ve snímku Wenn Heut' Nacht die Jazzband spielt! (1930). Naposledy hráli ještě začátkem roku 1933 ve filmu Hanse Alberse Heut kommt's drauf an, avšak záhy poté byli kvůli „neárijskému“ původu zbaveni možnosti dalšího vystupování a vydali se na zahraniční turné (mj. po Sovětském svazu a Japonsku). V létě 1937 se usadili v Austrálii, avšak jejich potíže neskončily ani tam. Po vypuknutí války byli jako němečtí občané prohlášeni „nepřátelskými cizinci“ a internováni. Po propuštění pracoval Stefan Weintraub jako mechanik a teprve v říjnu 1945 získal australské státní občanství. Jako hudebník se příležitostně zúčastňoval kulturních aktivit německy mluvících krajanských sdružení a ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel v Sydney. Pohnuté osudy legendární skupiny se v roce 2000 staly námětem filmu Weintraubs Syncopators. Bis ans Ende der Welt režisérů Jörga Süssenbacha a Klause Sandera.

Srovnatelné popularitě se i v mezinárodním měřítku těšilo mužské pěvecké sexteto Comedian Harmonists. Po vzoru amerických Revellers je v roce 1927 založil tehdy jednadvacetiletý nezaměstnaný herec Harry Frommermann (1906–1975). První velkou příležitost dostali v roce 1928 v Charellově operetní revui Casanova s hudbou Ralpha Benatzkého a po hostování v další úspěšné revui Mischi Spolianského Zwei Krawatten se rozhodli pro samostatnou koncertní kariéru. Z téže doby se datují jejich první gramofonové desky pro firmu Odeon, kterou po vypršení jednoroční exkluzivní smlouvy vyměnili za Electrolu (u nás vycházely pod etiketou His Master's Voice). Vedle původní či převzaté německé tvorby obsahovaly četné coververze amerických skladeb, např. Ellingtonovu Creole Love Call, Arlenovo Stormy Weather nebo Schonbergerovo Whispering, ve kterých inspirováni příkladem černošské vokální čtveřice Mills Brothers nezřídka imitovali různé nástroje.

Natočili více než dvě desítky filmů, protože však tři z členů skupiny byli Židé a jejich pianista Erwin Bootz měl židovskou manželku, přestali na jaře 1934 veřejně vystupovat. Vzápětí přijali pozvání do USA, kde účinkovali v pravidelných relacích stanice NBC. Na svém jediném veřejném vystoupení v New Yorku v červnu 1934 zpívali Comedian Harmonists společně s Boswell Sisters a orchestrem Paula Whitemana. V září příštího roku doprovázeli Joséphine Bakerovou ve dvou písních z jejího filmového hitu Princess Tam Tam natočených v Paříži pro tamní filiálku Columbie. Opakovaně podnikli světové turné, zpívali v Rusku, Austrálii a znovu v Severní Americe, kde se po roce 1941 Harry Frommermann trvale usadil. Po získání občanství vstoupil do americké armády a mj. byl jejím tlumočníkem během norimberského procesu. Začátkem 60. let se vrátil do Německa, kde v roce 1975 v Brémách zemřel. V roce 1997 režisér Joseph Vilsmaier natočil hraný film The Harmonists, kde shrnul působení a životní osudy členů této formace.

 

Poznámky:

1 V rámci avizovaného rozšírenia tematického okruhu a autorského kolektívu uverejňujeme prvú zo série štúdií Antonína Matznera o jazze v Nemecku 30. rokov, na ktorú bude nadväzovať kapitola o jazze v nacistických koncentračných táboroch.      
2 Josephine Baker/Jo Bouillon: Josephine. New York, 1977.
3 Starší televizní diváci znají tuto revuální scénu pod jménem Friedrichstadtpalast z východoněmeckých estrád Ein Kessel Buntes.




Aktualizované: 11. 04. 2016