Logo HŽ

Jazz a Európa XV. Jazz a totalita: Jazz pod hákovými kříži 1933 – 1945

Po vypuknutí nové hospodářské krize se nad volnomyšlenkářskou atmosférou Výmarské republiky s její glorifikací hédonismu, nevázanosti a homosexuality začalo viditelně smrákat. Zatímco ulici ovládly „hnědé košile“ z útočných oddílů SA (Sturmabteilung) a jejich soukmenovců v černém z ochranných oddílů SS (Schutzstaffel), které se otevřeně proměnily v úderné bojůvky a nástroje NSDAP (Nacionálně socialistické dělnické strany Německa) v jejím zápase o moc, uvnitř bezpočtu kaváren, barů pro lesbičky, transvestity a v dalších podezřelých lokálech s podobnou klientelou se pořád ještě tančilo za doprovodu excentrických jazz bandů.

Kabaret: zrcadlo doby

Doba soumraku nad nekonečnými radovánkami předchozí dekády se otiskla do povídkového souboru Goodbye to Berlin a novely Mr. Norris Changes Trains z pera britského autora Christophera Isherwooda, prožívajícího tuto vzrušenou dobu přímo v Berlíně. Jeho krajan, dramatik John Van Druten z nich vytěžil o třicet let později látku k divadelní hře I Am a Camera, které se v roce 1966 dostalo muzikálové podoby pod názvem Cabaret.1 V jeho fascinující filmové verzi z roku 1972 jakoby ožila o silvestrovské noci 1929 a v dalších dnech plátna německých expresionistů Georga Grosze a Otto Dixe s výjevy z bizarního světa nočních tabarinů a pomyslného berlínského Kit Kat Klubu v předvečer uchopení moci nacisty.

Pestrou společnost roztodivných zhýralců kolem stolků v parteru s kontaktními telefony vítal návštěvníky z jeviště v úloze konferenciéra lascivní hermafrodit s ordinérně nalíčenou tváří a napomádovanými vlasy s dámským jazzbandem za zády, anglickou zpěvačkou a nezbytnými girls. Do každodenního otvíracího rituálu je v úvodních sekvencích filmu zamontována scéna z peronu berlínského Anhaltského nádraží, na které přijíždí pařížský rychlík s americkým spisovatelem, hledajícím ve městě inspiraci k nové knize. Po milostné romanci se zpěvačkou z Kit Kat Klubu nakonec z Berlína odjíždí poté, kdy je surově zbit soukmenovci německého přítele, z něhož se mezitím vyklubal fanatický nacista. Opuštěná Sally sice stále ještě zpívá rozvernou píseň o tom, že „život je kabaret“, nicméně obvyklé konstatování konferenciéra „show skončila“ míří už ke skutečným událostem venku.

 
Adolf Hitler říšským kancléřem

Na konci ledna 1933 se konečně dočkal vysněného postu říšského kancléře muž, který dlouhodobě sliboval Němcům odstoupení od Versaillské smlouvy, změnu katastrofální hospodářské situace, očištění země od židobolševických elementů a pozvednutí Říše do pozice světové velmoci. Okamžitě s Hitlerovým nástupem se začalo odvíjet nepřetržité klubko nejrůznějších nařízení, restrikcí a posléze zákonů, které měly vytěsnit novému režimu nepohodlné osoby z podílu na hospodářském a vůbec veřejném životě. Po necelých dvou měsících nacistické vlády byl v březnu 1933 zřízen v Dachau u Mnichova první z koncentračních táborů pro „nepřátele státu“. V hantýrce NSDAP to znamenalo komunisty, sociální demokraty, ale také Romy, Svědky Jehovovy, homosexuály a v neposlední řadě Židy. Právě mezi nimi značná část patřila k nejznámějším politickým odpůrcům nového režimu. Několikaletá Hitlerem inspirovaná antisemitská kampaň pokračovala 1. dubna 1933 bojkotem židovských obchodníků, živnostníků, právníků a lékařů. O týden později vešel v platnost zákon o obnovení úřednického stavu (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums), který legalizoval propuštění neárijských, komunistických a dalších pro nacisty nespolehlivých úředníků ze státní správy. Proces „očišťování“ vyvrcholil v září 1935 vyhlášením norimberských zákonů o říšském občanství a ochraně německé krve a cti, které zbavily Židy veškerých občanských práv.
V životě hlavního města říše byla tato opatření zvláště citelná, neboť z přibližně půl milionu německých Židů jich před rokem 1933 asi 170 000 žilo v Berlíně. Mezi prvními uprchlíky, kteří spěšně opouštěli Berlín a další německá města, byla řada špičkových židovských kapelníků a členů tanečních orchestrů. Díky americkému občanství k nim patřil i veterán mezi dirigenty velkých německých tanečních orchestrů Julian Fuhs (1891–1975). Odchovanec klavírního oddělení Sternovy konzervatoře odešel na konci první dekády 20. století do USA, kde setrval v těsném doteku s tamní zábavní hudbou 14 let a po návratu do rodného Berlína řídil velký orchestr Charellovy první výpravné revue An Alle! uváděné v sezoně 1924–1925 v Grosses Schauspielhausu.

Následně s ním hrál v kavárně hotelu Eden, v tanečních palácích Am Zoo, Femina a Mercedes a nezřídka prý během jednoho večera vystřídal tři angažmá. Na deskách Fuhsova orchestru na značkách Homocord, Vox, Beka, Odeon, Electrola či Ultraphon byly zastoupeny původní americké tituly včetně známého Black Bottom Stomp Jellyho Roll Mortna (v poněkud kuriózní slowfoxové úpravě, 1926) a v roce 1927 natočil vůbec první evropskou verzi originální Grofého úpravy Gershwinovy Rhapsody in Blue s Mischou Spolianskym na piano. Po opuštění Berlína v roce 1933 působil přechodně v Rakousku a Československu, odkud ještě před vznikem Protektorátu odešel opět do Států, kde později zemřel v Miami Beach.
Kupodivu se ale ani po vynuceném odchodu těchto hudebníků jazzový náboj ze hry orchestrů angažovaných v zábavních podnicích (nezřídka navštěvovaných samotnými pohlaváry režimu) zcela nevytratil a to i navzdory tomu, že noví mocipáni usilovali o potlačení všech svobodomyslných projevů označovaných v nacistické terminologii za „úpadkové a dekadentní“ včetně jazzu.

 

Pod komandem Říšské hudební komory

Reichsmusikkammer (RMK) byla jednou z šesti samostatných sekcí Reichskulturkammer (RKK), zabývající se speciálně hudbou. Počáteční spontánní iniciativy členů NSDAP či jednotek SA a osobní horlivost jejich zfanatizovaných stoupenců při uplatňování nacistické ideologie v oblasti umění si brzy vyžádaly zřízení speciálních úřadů, které měly řídit a usměrňovat jednotnou kulturní politiku státu přímo z centra. Pro boj se „zvrhlým uměním“ (Entartete Kunst) byla v rámci Goebbelsova ministerstva pro lidovou výchovu a propagandu ustavena 22. září 1933 coby střechová organizace RKK. Generálním ředitelem byl jmenován bývalý žurnalista a editor nechvalně proslulého nacistického plátku Völkischer Beobachter Hans Hinkel. Prvním prezidentem její hudební sekce RMK byl nejrenomovanější z tehdejších německých skladatelů Richard Strauss, rezignující na tuto funkci v červenci 1935, kdy na jeho místo nastoupil otevřeně pronacisticky zapálený druhořadý dirigent Peter Raabe, který už předtím dělal Straussovi asistenta. Přísnou registrací profesionálních hudebníků vyloučila nejdříve z hudebního života v Říši všechny rasově nevhodné osoby, které se nemohly prokázat řádnými doklady o árijském původu (Ariernachweis), zavedla kontrolu nad hostujícími hudebníky z jiných evropských zemí, kteří se museli podřídit jejím instrukcím, zveřejňovala seznamy nežádoucích autorů i jednotlivých děl (nezbytnou pomůckou všech „kulturträgerů“ v Říši byl referenty tohoto ústavu zpracovaný Lexikon der Juden in der Musik).
Přes přísný dohled RKK a jí podřízených sekcí při zavádění příslovečného „německého pořádku“ do kulturního života země průběžná infiltrace německému duchu cizími podněty podezřelého či přímo „neárijského původu“ pokračovala nadále. Relativně nejrychleji se režim díky centrálnímu řízení vyrovnal s touto „krasser und perverser Hotmusik“ v rozhlasovém vysílání. Bezprostředně po zřízení
Reichs-Rundfunk-Gesellschaft vyhlásil 12. října 1935 její šéf Eugen Hadamovsky: „Dnešním dnem vyhlašuji konečný zákaz negerského jazzu ve vysílání německého rozhlasu.“2 Nicméně i poté mohlo přibližně osm miliónů německých koncesionářů přijímat vysílání zahraničních stanic. Vedle sobotních rozhlasových přenosů z pařížského nočního klubu Ches Florenz (hráli zde černošští jazzmani Benny Carter nebo Bill Coleman) byly zvláště oblíbené relace londýnského BBC s britskými swingovými orchestry vedenými převážně židovskými kapelníky (Bert Ambrose, Joe Loss, Ray Noble, Lew Stone), kteří se uplatňovali také ve vysílání už tehdy mimořádně výkonného Radia Luxemburg (po Moskvě údajně nejsilnějšího vysílače v Evropě). Kvůli komerčním zájmům jednotlivců či společností vlastníků četných gramofonových firem nebyly příliš úspěšně ani pokusy oktrojovat ideologické zřetele také v této oblasti. Na trhu byla stále volně dostupná licenční vydání amerických jazzových desek. Přestože k 1. dubnu 1938 bylo s okamžitou platností vydáno nařízení stáhnout veškeré desky hudebníků neárijského původu z německého trhu a z katalogů zmizely např. snímky židovského krále amerického swingu Bennyho Goodmana, reklamní letáky společnosti Brunswick ještě v červenci a srpnu 1939 stále nabízely nahrávky dalšího židovského swingového klarinetisty Artieho Shawa (Arthura Arshawského) společně s deskami černých jazzmanů Billie Holidayové, Duka Ellingtona, Teddyho Wilsona a vokálního kvarteta Mills Brothers.

Swing tanzen verboten

Ještě komplikovanější poměry panovaly v jen stěží kontrolovatelné džungli živých produkcí, zejména v případě každodenního provozu množství zábavních podniků, které se těšily nepomíjejícímu zájmu návštěvníků, přestože s vypuknutím války byl záhy úředně zakázán tanec. K nepřehlédnutelné situaci přispěla také skutečnost, že řada hudebníků začala opatřovat tituly problematických skladeb německými krycími tituly. Handyho St. Louis Blues tak figurovalo v seznamech povinně předkládaných skladeb při veřejných produkcích jako Lied vom Blauen Ludwig, Willi Stanke s orchestrem označil LaRoccův Tiger Rag na etiketě desky jako Schwarzer Panther. Později přejali spontánně tuto praxi také jejich kolegové na všech Němci obsazených územích. V povídkových a románových stylizacích Josefa Škvoreckého z období Protektorátu vystupuje např. Handyho slavné blues jako Píseň o Řešetové Lhotě, Riverside Blues černošského kornetisty Kinga Olivera dostalo nevinný krycí pseudonym Na plovárně a z Tiger Ragu se stal kvapík Splašil se nám býk.   

Když byl židovským hudebníkům znemožněn výkon povolání, novými idoly se staly např. orchestry Hanse Rehmstedta, Otto Stenzela nebo Oskara Joosta, zformovaný zčásti z bývalých členů Fuhsova ansámblu. První z nich nejrychleji zareagoval mj. na čerstvou taneční novinku z Londýna „lambeth walk“, kterou uvedl pouhý rok po jejím vzniku na německé parkety díky bestsellerové nahrávce In Lambert's Nachtlokal se zpěvákem Rudim Dreyerem (Electrola, 1938). Otto Stenzel, jehož domovským působištěm byla revuální scéna Scala, získal rychlou popularitu zvláště zásluhou zdařilých desek, na kterých doprovázel legendární rakouskou kabaretní zpěvačku a pozdější hollywoodskou herečku Gretu Keller (1903–1977). Rovněž v Praze před příchodem do Berlína činná umělkyně interpretovala kromě původního německého, převážně šansonového repertoáru výtečnou angličtinou také klasické americké evergreeny (Blue Moon, Stormy Weather, 1935, These Foolish Things, 1936).

V lednu 1938 – necelé dva měsíce po vzniku slavné nahrávky Andrews Sisters – nahrála Greta Keller v Londýně první evropskou coververzi památného kabaretního popěvku Bei mir bist du schoen, jehož původní verše Jacoba Jacobse v jidiš upravili do angličtiny židovští autoři Sammy Cahn a Saul Chaplin, přičemž i tato její deska byla běžně distribuována v Německu. Třetí ze zmíněné trojice kapelníků – z hudebnické rodiny z Alsaska pocházející houslista, klarinetista a saxofonista Oskar Joost (1898–1941) – stanul v čele vlastního tanečního orchestru už jako šestadvacetiletý mladíček, od roku 1930 s ním byl angažován v hotelu Eden a současně nahrával pro firmy Palls, Kristall (pro její pobočný label Woolco mimochodem nahrál v roce 1932 se zpěvákem Paulem Dornem úspěšnou desku s Vackovou Cikánkou), Telefunken (na etiketu Ultraphonu) a po příchodu nového režimu pro Grammophon (na značku Polydor). K rychlému startu k postavení prominentního německého tanečního orchestru pomohlo Joostovi členství v NSDAP (vstoupil do jejích řad už v dubnu 1933) a aktivní spolupráce na organizační činnosti RMK. V duchu jich direktiv se snažil vytvořit ze svého tělesa prototyp nového vzorového orchestru německé taneční hudby.

I poté nadále zaměstnával jazzově orientované hráče (trumpetistu Kurta Hohnebergera, pianistu a aranžéra Franze Mücka) a některé jeho nahrávky amerických šlágrů si uchovávaly přes sofistikované úpravy slušný swingový standard (Porterovo I' ve Got You Under My Skin, 1937). Když byl v roce 1940 povolán na frontu, převzal vedení orchestru Rudi Juckeland, zatímco Joost  nadále komponoval pro armádní jednotky. Po několika zraněních na východní frontě zemřel v květnu 1941 v berlínské nemocnici.   
Hustou sítí omezení i vyložených zákazů relativně úspěšně proplouvaly také další taneční ansámbly Petera Kreudera, Heinze Wehnera, Franze „Teddyho“ Kleindina a Willyho Stecha. Nejstarší z této čtveřice Peter Kreuder (1905–1981) prošel důkladnou průpravou koncertního klavíristy, dirigenta a skladatele na špičkových německých hudebních ústavech (byl mj. žákem mistrovské kompoziční třídy Ferruccia Busoniho na berlínské Akademie der Künste). Lehké múze se příležitostně věnoval už od studentských let. Od roku 1926 postupně zastával v Berlíně funkce hudebního ředitele Rudolf-Nelson-Theater, Max-Reinhardt-Bühnen a Falkenbergova Schauspielhausu v Mnichově. S nástupem zvukového filmu se v něm uplatnil jako vyhledávaný skladatel a zároveň vystupoval i nahrával s vlastními orchestry.

V roce 1932 uskutečnil v mnichovském Odeonu první velký jazzový koncert, o rok později doprovázel v Paříži Marlene Dietrichovou na deskách francouzské filiálky Polydoru s malým studiovým souborem vynikajících amerických barevných jazzmanů s trumpetistou Arthurem Briggsem a pianistou Freddym Johnsonem (mj. ve vlastní skladbě Wo ist der Mann?) a rovněž natáčel s Gretou Kellerovou. Téměř neuvěřitelně zní výčet aktuálních amerických šlágrů swingové provenience, které Kreuder nahrál v Německu v letech 1935–1939, mezi nimiž bylo tolik skladeb prokazatelně „neárijského“ původu: I'm Goin‘ Shoppin' with You (1935), Caravan, Solitude, Let's Call the Whole Thing Off, Shall We Dance? (1937), Somebody's Thinking of You Tonight (1939) aj. Nakonec ovšem i Kreuder během skandinávského turné svého orchestru emigroval v roce 1939 do Švédska, odkud byl později nedobrovolně repatriován zpět do Německa. V omezené míře se mohl podílet alespoň na nahrávání filmových soundtracků.

Když po vybombardování ateliérů Ufa v Babelsbergu byla tato výroba přenesena do Prahy, svým vlažným postojem k nacismu známý Kreuder se přátelsky stýkal s českými hudebníky a nahrával zde mj. s Jiřinou Salačovou.   
Do kontaktů s českým prostředím se na sklonku života dostal i jiný úspěšný německý kapelník této éry Heinz Wehner (1908–1945). V době Hitlerova nástupu k moci mu bylo pětadvacet a hrál v tančírně Tabaris v Düsseldorfu. Záhy přešel s vlastní šestičlennou skupinou do berlínského Ritz-Baru a zanedlouho už stanul v čele velkého firemního Telefunken-Swing-Orchester. Také mezi jeho nahrávkami figurovaly americké jazzové skladby jako Bugle Call Rag z repertoáru New Orleans Rhythm Kings (1936) s využitím riffové techniky zřejmě ovlivněné čerstvým snímkem orchestru Bennyho Goodmana, Swingin' the Jinx Away z Porterova filmového muzikálu Born to Dance s Wehnerovým anglicky nazpívaným refrénem (1936) a dokonce Aun't Hagar Blues černošského skladatele W. C. Handyho (1938) nebo rovněž zpívaná píseň Dorotky Over the Rainbow z jiného slavného muzikálu The Wizard of Oz (1940) židovských autorů Harolda Arlena (vlastně Hymana Arlucka) a textaře E. Y. Harburga (Isidore Hochberga).

Souběžně účinkoval Wehnerův big band v oblíbených tanečních kavárnách Berolina a Femina. Po sňatku s Elfriede Scheibelovou, majitelkou nejvyhlášenějšího berlínského tanečního paláce Delphi, pyšnícího se už tehdy telefony nainstalovanými na všech stolech kolem parketu, se stal jako domovská kapela zdejší hlavní atrakcí. Na sklonku stejného roku 1941 byl Wehner ustanoven vedoucím orchestru Wehrmachtu, přiděleného k Soldatensender v okupovaném Oslu, kde mj. doprovázel šansoniérku Lale Andersenovou, která v roce 1939 proslavila píseň Lili Marleen. Odtud byl převelen na východní frontu, kde byl spatřen ještě v lednu 1945 při bojové akci u polského Gorzówa. Podle některých pramenů nahrál krátce předtím v Praze své poslední snímky s orchestrem Karla Vlacha (oficiálně byl prohlášen za mrtvého až v roce 1958).
S Wehnerem občas hostoval o šest let mladší sólista orchestru v Německu dlouhodobě působícího švýcarského houslisty a saxofonisty Teddyho Stauffera, klarinetista a altsaxofonista Franz „Teddy“ Kleindin. Po odchodu ze Staufferových Original Teddies zformoval v létě 1941 vynikající vlastní trio a kvarteto, s nimiž bezprostředně natočil pro Telefunken několik výjimečně zdařilých swingových snímků v duchu goodmanovských comb s improvizačním vkladem italského pianisty Prima Angeliho a nejlepšího německého jazzového bubeníka tohoto období Freddieho Brocksiepera. Po válce až do odchodu do důchodu v roce 1969 byl Kleindin leadrem saxofonové sekce tanečního orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově.  


Pianista a skladatel Willi Stech (1905–1979) zúročil už v červenci 1933 členství v NSDAP k získání postu hlavního odborného referenta nově zřízeného Deutschlandsender a díky tomu získal k uplatnění vlastních hudebních aktivit svrchované postavení v jeho vysílání. V příštím roce založil společně s Haroldem M. Kirchsteinem (newyorským rodákem ze smíšeného francouzsko-německého manželství), bývalým banjistou a kytaristou orchestru Bély Dajose combo Die Goldene Sieben, které mělo být pod osobním patronátem říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse – obdobně jako v případě orchestru Oskara Joosta – další modelovou skupinou nového německého jazzu a moderní taneční hudby. Rovněž Zlatá sedma vedle „vzorového“ repertoáru německých autorů nahrávala pro firmu Electrola (nezřídka v rozšířeném obsazení) příležitostně i převzaté americké skladby, zpravidla ve společných úpravách Stecha a Kirchsteina.

V průběhu roku 1937 tak vznikly např. ryze instrumentální verze zmíněné Swingin' the Jinx Away a dokonce Handyho slavné St. Louis Blues s improvizovanými sóly klarinetisty Ernsta Höllerhagena, trumpetisty Kurta Hohenbergera a trombonisty Willyho Berkinga. Uplatňovala se také při nahrávání filmových soundtracků, z nichž stojí za zmínku  zejména Kirchsteinova hudba k režimem protežovanému špionážnímu filmu Zrádce (Verräter) s Lídou Baarovou, který musel být v Československu kvůli vyloženě pronacistickému postoji stažen z distribuce. Zatímco Kirchstein se po roce 1937 vrátil do USA (pod jménem Henri René byl jako hudební režisér, aranžér a dirigent činný ve společnosti RCA Victor a zemřel až v roce 1993 v texaském Houstonu), Stech řídil po rozpadu Sedmičky nový Tanzorchester des Deutschlandsenders. Také mezi jeho snímky z prvních válečných let lze překvapivě nalézt americká swingová čísla jako Carmichaelův Star Dust, pozdější znělku Armstrongových poválečných All Stars When It's Sleepy Time Down South nebo evergreen Lover, Come Back to Me židovského skladatele maďarsko-amerického původu Sigmunda Romberga. V únoru 1944 byl Stech s dosavadním vedoucím salónního orchestru berlínského  hotelu Esplanade Barnabásem von Gézym ustanoven dirigentem velkého Deutschen Tanz- und Unterhaltungsorchester, sídlícího v Praze. Poslední nahrávky natočili ještě v únoru 1945. Po osvobození Prahy byl zde Stech krátce vězněn, ale později byl znovu aktivní na hudební scéně ve Spolkové republice, kde zemřel v roce 1979.  


Jazz jako zbraň nacistické propagandy

K nejzajímavějším kapitolám dějin německé zábavní hudby válečných let patřilo její využití coby nástroje oficiální nacistické propagandy. Neskutečným vrcholem režimního pokrytectví a příkladem uplatňování metody dvojího metru vůči židobolševicko-negerskému jazzu bylo v roce 1940 pod Goebbelsovým dohledem a s přispěním ministra zahraničí von Ribbentropa zřízení speciálního studiového jazzového tělesa, které využívalo americký swing k propagandě ve vysílání německého rozhlasu do zahraničí. Zformovalo se z členů bývalého tanečního orchestru Lutze Templina a svým způsobem se jednalo o velký mezinárodní all star band, který byl předobrazem pozdějšího známého big bandu Francyho Bolanda a Kennyho Clarka z 60. a 70. let. Vedle nejlepších německých jazzmanů jako trumpetisty Charlyho Tabora, trombonistů Willyho Berkinga a Ferriho Juzy, saxofonisty Eugena Henkela či bubeníka Fritze „Freddyho“ Brocksiepera (navzdory tomu, že jeho matka byla turecká Židovka) v něm hrál skutečný výkvět tehdejších evropských hudebníků: např. italský trumpetista Nino Impallomeni a pianista Primo Angeli, Belgičané Benny de Weille na saxofon a Josse Breyre na trombon, arménský kytarista Meg Tavelian a další.

Hvězdou orchestru byl zpěvák Karl „Charlie“ Schwedler, podle jehož přezdívky bylo těleso označováno v rozhlase jako „Charlie and his Orchestra“ (některé snímky byly anoncovány také pod pseudonymem „Bruno and his Swinging Tigers“).  
Repertoár orchestru tvořily americké standardy i aktuální swingové hity s pozměněnými texty, ve kterých Charlie perfektní angličtinou karikoval představitele spojenecké aliance, hlavně Churchilla a Roosevelta (před válkou byl Schwedler zaměstnancem americké sekce v Ribbentropově ministerstvu zahraničí). Pod hlavičkou Deutsche Europa-Sender vysílaly německé krátkovlné vysílačky do zahraničí od počátku roku 1941 a v průběhu dvou let produkovaly denně 147 hodin v 53 jazycích, z nichž převážnou část tvořily anglické programy. Největší pozornost byla věnována pořadům určeným posluchačům na britských ostrovech, mezi kterými byly pro vysílání Charlieho orchestru vyhrazeny středeční a sobotní večery. Nahrané snímky nebyly veřejně distribuovány a vycházely pouze na pracovních deskách pro potřeby jednotlivých lokálních vysílačů, označených červenou etiketou se zlatým logem mandoliny zkřížené s klarinetem.

Z přibližně 90 nahrávek orchestru z období května 1941 až února 1943 patří z hudebního hlediska k nejpozoruhodnějším Blue Skies, I'm Sending You the Siegfried Line, Makin' Whoopee, Nice People, Three Little Fishes, You're Driving Me Crazy a na prvním místě pravděpodobně St. Louis Blues. Po masivním bombardování spojeneckými silami byli hudebníci a spolupracující redaktoři i nahrávací technici přemístěni na jih Německa, kde ještě nějaký čas pokračovali v činnosti v rámci Reichssender Stuttgart. Zevrubnou historií orchestru v širším kontextu nacistické rozhlasové propagandy se zabývá kniha německých historiků Horsta J. P. Bergmeiera a Rainera Lotze Hitler's Airwaves. The Inside Story of Nazi Radio Broadcasting and Propaganda Swing s přiloženými reedicemi originálních nahrávek na CD.4

XX

Poznámky:
 
1 Premiéra divadelní hry byla 28. 11. 1951 v Empire Theatre na Broadwayi a muzikálu 20. 11. 1966 v Broadhurst Theatre na Broadwayi
2 Florian Steinbiss-David Eisermann: Wir haben damals die beste Musik gemacht. Der Spiegel
18. 4. 1988.  
3 M. Zwerin: La Tristesse de Saint Louis: Jazz under The Nazis. London-New York, 1985.
4 H. J. P. Bergmeier/R. Lotz: Hitler's Airwaves. the Inside Story of Nazi Radio Broadcasting and Propaganda Swing. New Haven, 1997.




Aktualizované: 15. 04. 2016