O diele:

Skladateľ, skladateľ, našiel si správny smer, 2. sonáta (grande) pre husle a klavír (1998). Je to jako hra – pro někoho eklektická, pro někoho syntetická, pro někoho synkritická, někdy dekadentní (vždyť pánové Kofroň se Smolkou se vyjádřili na adresu Bratislavy, že je centrem dekadence). Díva se na velké věci z „přízemí“. Je to jako hra mezi významným a bezvýznamným, starým a novým, malým a velkým (vzpomeňme titul Small Is Beautiful). Jednotlivé části sonáty, neboli „události“, jak je Piaček nazýva, přecházejí jedna po druhé, křižují se, stírají se hranice mezi nimi, malé se stáva velkým, velké malým, významné bezvýznamným, bezvýznamné „události“ dostávají velký význam (sledujme například postup „klišé“ současné hudby B A C H přes celou skladbu). Ve skladbě Piaček pracuje s jiným chápáním času, právě tím, jak mění perspektivu jednotlivých „událostí“. Události, které se jeví jako významné jsou navíc projevovány naivními, dětinskými až popisnými postupy (třeba přeromantizovaná interpretace motivu D S C H nebo opakované použití citátu ze Svěcení jara na nejzávažnějších místech skladby). Tady bych si dovolil polemizovat s názory, které Piaček prezentuje na různych fórech, a to s těmi, ve kterých proti sobě staví kategorie „nadhledu“ a „urputnosti“. Není totiž nadhledu tam, kde není urputnosti a naopak, není ani urputnosti tam, kde chybí nadhled. Dalším Piačekovým krokem by teď snad mělo být právě překročení kategorií nadhledu a urputnosti.

Urputnost s jakou vkládá do skladby události v evpropské hudbě velmi významné (motiv B A C H, úryvek Mozartovy Fantasie c moll, citát Brahmse nebo Suchoně) je skutečně dětsky naivní. Tahle zvláštní prvoplánovost, s jakou přistupuje ke skládání, k organizaci materiálu, svědčí o tom, že intuitivně cíti, že nadhled a urputnost jsou navzájem propojené – až ke své vlastní transcendenci. To ho nakonec dovede až k napsání pro něho tak netypického útvaru, jakým je sonáta (a právě houslová sonáta!). A pak, že lze skládat bez poselství...

V náčrtcích, které mám k dispozici, se objevují dvě verze názvu, nevím, kterou si autor zvolil jako definitivní: Skladateľ, skladateľ, nenašiel správny smer anebo Skladateľ, skladateľ, našiel si správny smer. Oba považuji za správné, právě z hlediska perspektivy, z jaké se dívá autor na své dílo. Stejně tak by se však skladba mohla jmenovat třeba podle známého zenového aformizmu:

Malá dívka se směje,

velký muž se směje: “Já vím!“

To nekončí.


(Miloš Henig, in: bulletin Nová slovenská hudba 1998)

X