Logo HŽ

Manfred Honeck

Hráči Pittsburgh Symphony Orchestra jsou technicky a umělecky fantastičtí

Světoznámý dirigent Manfred Honeck, držitel Grammy a Umělec roku 2018, oslavil v letošní sezoně své jubileum a prodloužil kontrakt s Pittsburgh Symphony Orchestra. V lednu jsme se společně setkali k zajímavému rozhovoru v Rudolfinu.

V roce 2008 jste se stal hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra a v letošní sezoně vám byla prodloužena smlouva vedení tělesa až do sezony 2021/2022. Jaké priority jsou pro vás nejdůležitější?

Pečuji o uměleckou kvalitu orchestru, jeho směr a progresivní vývoj. Při interpretaci skladeb mi velmi záleží na prioritách, které souvisí jednak s uměním dosáhnout znamenité nuance zvuku a provést díla na fantastické úrovni. Důležitá jsou pro mne rovněž turné a účast na mezinárodních festivalech, například v Salcburku, Luzernu či BBC Proms, a dále koncerty v evropských velkoměstech. Zcela zásadní jsou pro mne nahrávky. Získali jsme čtyři nominace na Grammy, z nichž jsme jednu proměnili v roce 2018 za nahrávku Symfonie č. 5 d moll Dmitrije Šostakoviče a Adagia Samuela Barbera. Mám z úspěchů radost. Moc mne těší, že Pittsburgh Symphony Orchestra dělá mezinárodní kariéru, kterou lidé oceňují.

Čím vynikají vaši orchestrální hráči?

Hráči Pittsburgh Symphony Orchestra jsou technicky a umělecky fantastičtí. Na rozdíl od mnohých amerických těles umí skvěle hrát rubato, což je enormně důležité pro romantiku a například pro díla Johanna Strausse, Johannese Brahmse a Gustava Mahlera.

U příležitosti vašeho životního jubilea složil americký skladatel Mason Bates Resurrexit, který jste dirigoval v Pittsburghu na začátku letošní sezony ve světové premiéře. Jak se vám jeho dílo líbí?

Skladatel vychází ze spirituální roviny. Dílo má specifickou charakteristiku. Atmosférou a ve znění je ponořeno do tmy a směřuje ke světlu, z ticha přechází až do glorizace. Kompozice velmi dobře působí na posluchače, nesmírně mile a velkolepě. Také James MacMillan u příležitosti mého desátého výročí vedení Pittsburgh Symphony Orchestra složil Larghetto for Orchestra, které je hezké a mělo rovněž úspěch. Líbí se mi, že obě skladby mají velkou vnitřní sílu.

Jak vnímáte svou dirigentskou profesi, ke které jste se rozhodl až relativně pozdě, kdy jste byl violistou Vídeňské filharmonie?

Dirigování je velmi proměnlivé a plné výzev. Není lehké být dirigentem, i když se to někomu může jevit. Když jsem odešel z Vídeňské filharmonie a rozhodl se odvážně jít vstříc nové profesionální dirigentské dráze, podpořili mne i mí kolegové. Dnes jsem vděčný a šťastný, že mohu stále provozovat hudbu a věnovat se interpretacím velké šíře pestrého repertoáru. Líbí se mi, že hudba má mnoho barev. Těší mne, že stále poznávám mnoho lidí.

Odchod ze světoznámého orchestru ovlivnilo více okolností. Alexander Pereira, nový intendant Operního domu Zürich, vám nabídl pozici ve Švýcarsku...

Když člověk získá členství v tak věhlasném orchestru, může setrvat na pozici celou svou kariéru. A já jsem byl v orchestru šťastný, ale nabídka od Alexandra Pereiry byla pro mne velmi lákavá. Ptal se mne, jestli chci s ním jít do Operního domu v Zürichu. Hned jsem věděl, že nastal správný čas.

Právě s mnoha zkušenostmi v orchestru jsem cítil, že mohu dál pokračovat a ještě více najít porozumění při mé práci s orchestrálními hráči. Dirigoval jsem různá tělesa, dělal jsem asistenta Claudiu Abbadovi a měl jsem z Vídeňské filharmonie nezapomenutelné vzpomínky na legendární mistry taktovky. Hrál jsem na violu skladby v nastudováních Herberta von Karajana, Leonarda Bernsteina, Nikolause Harnoncourta, Carlose Kleibera či Riccarda Mutiho. V Zürichu jsem zůstal delší etapu, v letech 1991–1996 jsem byl prvním kapelníkem.

Správnost vašeho rozhodnutí potvrdily jistě i vaše pozdější štace ve vedení těles. Zastával jste například post hudebního ředitele Norské národní opery, hlavního hostujícího dirigenta Filharmonie Oslo, šéfdirigenta Švédského rozhlasového symfonického orchestru ve Stockholmu, generálního hudebního ředitele ve Státní opeře ve Stuttgartu a řídil jste mnoho renomovaných těles ve světě, například i Českou filharmonii. S jakými pocity se vracíte k orchestru, s nímž vás spojuje i mnoho zkušeností a pěkných zážitků?

Viac v aktuálnom vydaní časopisu.

Manfred HONECK (1958) se narodil v rakouském Nenzingu. Hudební vzdělání získal na Vysoké hudební škole ve Vídni, po absolutoriu hrál na violu v Orchestru Vídeňské státní opery a stal se členem Vídeňské filharmonie. Po osmi letech se rozhodl z orchestru odejít a věnovat se profesi dirigenta. Jeho dráhu ovlivnil C. Abbado, jehož byl asistentem u Gustav Mahler Jugendorchester a posléze získal angažmá v Operním domu Zürich. Zastával post hudebního ředitele Norské národní opery, hlavního hostujícího dirigenta Filharmonie Oslo, šéfdirigenta Švédského rozhlasového symfonického orchestru (2000–2006, 2008–2011), generálního hudebního ředitele ve Státní opeře Stuttgart (2007–2011). V letech 2013–2016 byl hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, od 2008 je hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra, se kterým koncertuje po celém světě. Manfred Honeck a PSO také vybudovali pevný vztah s vídeňským Musikvereinem a úspěšná spolupráce s PSO má rozsáhlou dokumentaci v podobě nahrávek. Od mnohých amerických univerzit obdržel čestné doktoráty, je nositelem čestného rakouského titulu profesor a odborná porota Mezinárodních cen klasické hudby zvolila Manfreda Honecka za Umělce roku 2018.

http://hc.sk/hudobny-zivot/clanok/rozhovory/1572-manfred-honeck/



Aktualizované: 08. 03. 2019