Logo HŽ

Vladimír Godár - Crux

Hudobný fond 2016

Ach, Bože, jak ten čas letí… Vladimír Godár má šedesát! To už je příležitost k ohlédnutí a Vlado toho má za sebou docela dost! Stačí se podívat na imponující seznam jeho skladeb, úprav, literárních textů a filmových hudeb. To je intenzívní tvorbou naplněný život! Zejména v jeho generaci není takových autorů zase tolik. Je to skladatel, kterého si – ač se v ledasčem neshodujeme – velice vážím. A jeho pracovitost jsem mu vždycky záviděl.
Starobylý gruzínský kříž na obalu jasně naznačuje Godárovu duchovní orientaci a tradici, k níž se hlásí. A on sám v průvodním textu vysvětluje, že tři skladby zde zastoupené spojuje symbol kříže jako předmětu meditace. Godárova hudba je především vzývání ideálu klasické Krásy, jak jej vytvořila tradice od antiky přes renesanci a baroko po klasicismus. S touto tradicí je bytostně spjat (k čemuž přispělo nejen dlouhaleté domácí muzicírování u legendárního Hansiho Albrechta, ale i soustavná praxe v oblasti upravování a vydávání staré hudby), snaží se ji udržovat a rozvíjet. Samozřejmě v tomto přístupu není sám, ale dlužno přiznat, že i v porovnání se vzory, ke kterým se hlásí, má Godár cit pro vzájemné vyvažování dynamismu a statiky, pro vhodně zvolený kontrast. Jeho pevné zakotvení v tradičně chápaných pojmech harmonie a melodie mu zaručuje pochopení publikem i interprety. Má však i svoji ošidnou stránku: naplnit jeho ideál je velmi těžké, vyžaduje to spřízněné duše s podobně založenou hudební zkušeností.  
To, že Vladimíru Godárovi vychází reprezentativní kolekce jeho starších skladeb, je nesmírně záslužné. Jsou to vzácné archívní nahrávky, které budou jistě lahůdkou pro sběratele. Godárovy kompozice by si však zasloužily pečlivě vypracovanou studiovou verzi, kde by mohly všechny jemné nuance jeho hudby patřičně vyniknout. Ve skladbě Darjačangin sad (1987) jsou například dynamické kontrasty, pro kompozici velmi důležité, které při živé nahrávce tak nevyzní.
Na tom koncertě jsem tehdy byl, vzpomínám si na strhující atmosféru toho provedení, kterou však žádný záznam nemůže přenést. Navíc: Darjačangin sad je „hudba do sluchátek“ – vyžaduje precizní zvuk bez vnějšího rušení a svou narativností apeluje na individuální prožívání. Ve skladbě Via lucis (1993) je zase možno si představit vyrovnanější zvuk dechové sekce i vzájemnou vybalancovanost jedotlivých složek orchestru. Interpretačně nejlépe tedy vychází O Crux (1999) pro sólové violoncello v podání Jozefa Luptáka. Ten má s Godárovou hudbou dlouholeté zkušenosti a podle mého skromného názoru i cit pro Godárův způsob exprese, jež je zvlášním způsobem exaltovaná i uměřená zároveň.

Vladimír Godár patří k nejvýraznějším skladatelům na Slovensku a brzy si získal respekt i v zahraničí. To, že se zjevně nenašly prostředky, aby byly jeho skladby nově nahrány, je tak trochu ostudné. Chápu, že toto není vina Hudebného fondu, který CD vydal, ale toho, jak společnost rozděluje peníze (a to zdaleka není slovenská specialita!). Podle Milana Kundery malý národ prokazuje oprávněnost existence svojí kulturou. V ní je to, čím může přispět světu. Ostatně čím jiným? Vojenská převaha budí strach a odpor, ekonomika závist. (Na problémy, které z těchto sfér vzešly, není třeba zvlášť upozorňovat.) Jenom kulturu a umění je možno milovat. Z nich vychází porozumění mezi národy – přitom jsou tyto oblasti vždy první, kde se škrtá! Kdy už si konečně někdo uvědomí, že investice do kultury a umění nejsou marné?




Aktualizované: 09. 09. 2016