Logo HŽ

Cluster Ensemble plays Philip Glass

Hevhetia/Orange Mountain Music 2016

Slovenský Cluster ensemble vznikl v roce 2009 a svou činnost zahájil provedením Six Pianos Steva Reicha. Ačkoliv Glasse řadíme mezi hudební minimalisty, on sám (podobně jako jeho souputník Steve Reich) toto označení odmítá, nebo v lepším případě připouští, že s minimalismem skončil někdy v roce 1974. Z hlediska vnějšího pozorovatele je těžké tomuto tvrzení uvěřit, protože Glass je obvykle na první poslech snadno rozpoznatelný v rozkladech terciových akordů, čímž se z hlediska hudební teorie jen málo liší od barokních skladatelů, nebo popových autorů.

Tento fakt ale musíme vnímat spíše pozitivně. Byl to zejména Glass, kdo dokázal smířit experimentální hudbu 60. let se širokým publikem, které počínaje první a pak druhou avantgardou vyklidilo auditoria těchto kroužků pro zasvěcence. Glassův návrat k tonalitě a rytmické pravidelnosti znamenal zároveň návrat důvěry publika v soudobou hudbu. Postupně se z hudebního minimalismu stal mainstream, který ještě dodnes vyvařují televizní reklamy. Věřím, že právě proto se Cluster ensemble zaměřil na Glassovu ranou tvorbu, která ještě nevykazovala rysy pozdějších harmonicko-melodických schémat.

Podobně, jako můžeme považovat za autentické nahrávky Stravinského hudby dirigované Robertem Craftem, můžeme i nahrávku Cluster ensemble považovat za autorizovanou. Soubor provedl Music with Changing Parts v roce 2015 v Košicích za přítomnosti Phila Glasse a vysloužil si jeho velkou pochvalu: „If the young generation can play it like this – I have nothing to worry about,“ řekl prý autor po koncertě. Konečně, disk vychází nejen v produkci slovenského vydavatelství Hevhetia, ale také Glassova labelu Orange Mountain Music. Cluster ensemble celou svou poetikou dokazuje, že minimalismem žije a dýchá. Už minimalistický název souboru by se dal přeložit jako sešlost, nebo shluk, zkrátka nic okázalého. Úsporná grafika debutového trojdisku si vystačí pouze s černou a bílou barvou a nečekejte ani obrázky nebo fotografie. Soubor v chronologickém sledu postupuje od Glassových skladeb z roku 1968 do roku 1970. I tomto úzkém vymezení cítíme uvědomělý dramaturgický tah a až jakousi obsesi přesností a metodičností.  
První CD asi v nejčistší formě představuje celou koncepci Glassova minimalismu. Two Pages (1968) jsou jednohlasou hrou s pouhými pěti tóny coby základní buňkou, která je krácena nebo prodlužována podle potřeby. Bezmála půlhodinová skladba je asi nejsilnější ve své jednoduchosti a obsesi v opakování. Music in Fifths (1969) je osmnáctiminutovou vzpourou proti nejzákladnějšímu kompozičnímu tabu barokně-klasicko-romantické hudby, a tím je použití paralelních kvint. Jiný materiál, než je tento, ve skladbě nenajdete.
Druhé CD přináší dvě zrcadlové kompozice: Music in Contrary Motion (1969) a Music in Similar Motion (1969). Srdcem celého projektu nahrávek i ansámblu jsou dva hráči na elektronické klávesy Ivan Šiller a Fero Király. První dvě CD jsou hrány jen jimi a nepochybuji o tom, že to byl právě jejich neutuchající entuziasmus, který k nim přitáhl celý trs dalších hudebníků. Strojový chlad Glassových kompozic si soubor kompenzuje provozováním další hudby 20. a 21. století, audiovizuálních interpretací či instalací.  
Závěrečné CD nás smyčkou vrací na začátek, k setkání s Philem Glassem a provedení Music with Changing Parts (1970). Jako muzikolog i hudebník nemohu říci než „klobouk dolů“ před více než padesátiminutovým záznamem skladby, která postrádá jakékoliv spočinutí. Na realizaci se podílí jedenáct hudebníků, kteří ve zcela odosobněné podobě donekonečna hrají své noty v nekompromisních sledech. Celkový sound nahrávky je suchý, až se z něj práší – žádné umělé dozvuky, jen strohý zvuk nástrojů v přesném strojovém rytmu.

Kdybyste celou skladbu naládovali do Finale nebo Sibelia, mohli byste dostat dost podobný výsledek. Nebo ne? Co je vlastně tak magického na tom, stát se jedním z ozubených kol hodinového strojku, který přesně tiká téměř hodinu? Je to snad objektivita a ne-lidskost Glassových kompozic, které eliminují intencionálně postřehnutelný vývoj hudby, inherentní emoce či individuální aspirace jednotlivců? Rytmus je tu vnímán jako něco rituálního a magického, co nesmí být za žádnou cenu přerušeno a všichni hráči se mu bez výjimek musí podřídit. Výsledek (pro hráče i posluchače) je blízký transu. To, co si z poslechu odnesete, nebudou melodie, které si zapískáte večer ve sprše, ale zvláštní beztížný stav mysli oproštěné od nánosů předchozích myšlenek a záměrů. Hudba Philipa Glasse je jednoznačně v dobrých rukou. Cluster ensemble je totiž ve snaze interpretovat hudební minimalismus nekompromisně maximalistický.  

http://hc.sk/hudobny-zivot/clanok/cd-dvd-knihy-recenzie/1336-cluster-ensemble-plays-philip-glass/



Aktualizované: 09. 09. 2016