Robert Jindra

K významným dirigentům mladší generace patří Robert Jindra, který s radostí přijal nabídku k hudebním nastudováním oper Židovka Jacquese Fromentala Halévyho ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (premiéra 7. dubna) a Víly Richarda Wagnera ve Státním divadle v Košicích (premiéra 26. května 2017). Pro jeho umění je charakteristický velmi vytříbený cit pro interpretace oper.

Jak jste přistoupil k nastudování Halévyho opery ve Slovenském národním divadle?

Když jsem dostal nabídku k nastudování opery Židovka, vyžádal jsem si záznam představení z belgické inscenace Petra Konwitschného. Byl jsem zvědavý na jeho výklad. Téma samotného díla působí nadčasově a domnívám se, že v současnosti je dokonce aktuálnější než dříve. Konwitschného inscenace není konzervativní, ale klasická se soudobým posunem. K rozehrání vztahů přistoupil režisér velmi analyticky, což je mi blízké. Jedná se o zkrácenou verzi díla. Úpravy jsem akceptoval, protože je považuji za dramaturgicky přínosné. Pochopil jsem snahu, dílo na jevišti zdynamizovat a zrychlit děj. Vše se soustředí na jednotlivé konflikty mezi postavami. Hudební zásahy sice působí poněkud ostře, ale domnívám se, že jsou navrženy pro dobro výsledného vyznění opery.

Inscenaci připravuje Opera SND ve spolupráci s Vlámskou národní operou v Antwerpách a Gentu a Národním divadlem v Mannheimu. Židovka se nehraje na jevištích často, i když je nejznámější Halévyho operou, která je komponována v tradici velké francouzské opery. Ve spojení s textem Eugèna Scriba zní hudba mnohdy i protikladně. Jak na vás působí? 

Měl jsem možnost ji před lety vidět ve Vídeňské státní opeře s Neilem Shicoffem ve slavné inscenaci režiséra Güntera Krämera. Loni jsem viděl v Bavorské státní opeře v Mnichově inscenaci, kterou režíroval Calixto Bieito, v roli Éléazara debutoval Roberto Alagna a operu dirigoval specialista Bertrand de Billy. Je velmi dobré, udělat si o díle obrázek také z pozice diváka a zažít v hledišti, jak opera na člověka působí. Hudba je dost eklektická, nevyrovnaná a bývá dokonce často v rozporu s textem. K dramatickým situacím dochází převážně v recitativech. Jedná se o postupně gradující hudební drama, ke kterému je nutné najít si vlastní cestu. Pro každého dirigenta je Židovka výzva.

Režisér operu na scéně výrazně aktualizuje. Jeho tvorbu znáte ze zahraničí. Jaké zážitky ovlivnily váš profesní vztah k významnému německému tvůrci? 

Samozřejmě, že vždy je problém aktualizovat operu, která je nějak historicky zakotvena. Divadelní jazyk Petra Konwitschného znám z jeho produkcí, které jsem měl možnost vidět v cizině. Velmi mne upoutalo jeho pojetí Verdiho opery Don Carlos, kterou inscenoval ve Vídeňské státní opeře před několika lety. Tehdejší představení bylo pro mne sice šokující, nicméně jsem byl nadšen, protože vztahy a vývoj jednotlivých postav vybudoval Peter Konwitschny na scéně neuvěřitelně přesvědčivě a sugestivně. Stinnou stranou Konwitschného nezpochybnitelné umělecké osobnosti však je jeho nekontrolovatelně vznětlivá a agresivní povaha, která do zkouškového procesu často vnáší mezi jednotlivé umělecké složky napětí a tím vyvolává zbytečné konflikty, které se pak negativně odráží na celkové atmosféře v souboru, a má tak negativní dopad na klidný a kreativní průběh zkoušek.

Máte rád moderní režie?

Nerozděluji inscenace na klasické a moderní, ale na dobré a špatné. Viděl jsem mnoho operních produkcí, které byly klasicky inscenované, ale na mně působily prázdně a povrchně. Zažil jsem ale i moderní představení, která byla srozumitelná. Baví mne zkrátka hudební divadlo, kterému rozumím a nějakým způsobem mne zasáhne. Nemám rád, když návštěvníci opery odchází z představení zmateni a musí si dohledávat v brožurách a v rozhovorech s režisérem, o čem bylo jeho pojetí díla. Jedná se tedy o špatnou vizitku inscenace. Obdivuji například Roberta Carsena nebo Stefana Herheima, kteří sice vždy posouvají děj do jiné doby i s jevištní estetikou, ale v zásadě vás vždy ohromí, jak je vše detailně vypracované a logické. Mnoho režisérů, kteří si neví rady s operou a tématem, tvoří mnohdy pouze prvoplánové provokace. Peter Konwitschny hledá vztahy jednotlivých postav a posun k současnosti je vždy na jevišti odůvodnitelný, což je vizitka dobrého režiséra.

Jak se cítíte ve Slovenském národním divadle? 

V Bratislavě se cítím skutečně krásně. Když přišla nabídka hudebního nastudování opery Židovka, příliš jsem neváhal, protože jsem si pamatoval příjemnou hudební i lidskou atmosféru z gratulačního koncertu Petra Mikuláše, který jsem ve Slovenském národním divadle dirigoval před dvěma lety. Rád se potkávám se známými lidmi a je pokaždé příjemné pracovat se sólisty, jakými jsou například Jolana Fogašová, Peter Mikuláš, Michal Lehotský a Ľubica Vargicová, kteří jsou opravdu velcí profesionálové. V Bratislavě jsem objevil hudební ráj, prodejnu CD Hummel Music, kam se v průběhu zkouškového procesu na Židovku rád vracím.

S velkými profesionály jste se setkal mnohokrát ve své kariéře. Velký vliv na vás měl americký dirigent John Fiore a společné etapa s ním v Německé opeře nad Rýnem, kde jste působil v letech 2006–2009. I když jste znal již prostředí Národního divadla v Praze, jaké zkušenosti jste získal v Düsseldorfu?

Jednalo se o jednu z nejdůležitějších etap mého hudebního života. Znal jsem již práci v Národním divadle, kde jsem byl druhým sbormistrem a asistentem dirigenta a později i dirigentem. Již dlouho jsem nadšený wagnerián a tehdy jsem chodil do ND dívat se na zkoušky, které řídil John Fiore. Pan dirigent si mne všiml, seznámili jsme se a našli k sobě názorové i lidské spříznění. Poprvé mne pozval do Německé opery nad Rýnem do Düsseldorfu na provedení Straussovy opery Elektra. Tenkrát jsem se poprvé ocitnul v zahraničním divadle a poznal tamní provoz, což byla pro mne obrovská zkušenost. Jednalo se o zásadní mezník v mém uvažování o operním divadle. Lidé chodili do divadla stoprocentně připraveni na zkoušku, takže dirigent s nimi řešil hudební nuance a vytvářel hudební ideu. Divadlo mělo tehdy na programu kolem padesáti operních titulů. Ze dne na den jsem nastudovával operní partitury, třeba jen pro aranžovací zkoušky. Setkával jsem se i s velkými pěveckými osobnostmi. V souboru byli lidé, kteří zpívali v Bayreuthu a po celém světě, takže jsem si nemohl dovolit přijít do divadla nepřipraven. Paradoxně právě v Německé opeře nad Rýnem jsem měl možnost zabývat se detailně českými operami a své zkušenosti jsem později zúročil při mých působeních v Ostravě a Praze. V Německu jsem prožil opravdu cenná léta, umělecky i lidsky.

V Národním divadle v Praze jste prožil čtrnáctileté angažmá, které jste završil postem hudebního ředitele a současně se vám splnil sen, dirigovat operu Libuše Bedřicha Smetany. S jakými pocity jste ji řídil ve Zlaté kapličce?

Ano, splnil se mi jeden životní sen. Velmi jsem si přál, dirigovat Smetanovu Libuši v Praze, ale nikdy jsem si v životě nepředstavoval, že by se tak mohlo stát v historické budově Národního divadla. Jsem dojatý, když vidím zlaté portály z dirigentského pultu a prožívám úžasný pocit, když mohu dirigovat dílo ve Zlaté kapličce. Uvážím-li, jak velké osobnosti směly tuto operu v ND dirigovat, mám příjemné chvění a cítím k provedení až magickou úctu, že ona krásná chvíle nastala i v mém životě.
Do Národního divadla v Praze jsem nastoupil v roce 2000 a angažmá jsem ukončil v roce 2014, odcházel jsem sice s těžkým srdcem, ale pevným přesvědčením, že rozhodnutí je správné. V současnosti diriguji některá repertoárová představení.

Dirigoval jste různá díla a naučil jste se různé styly. V hudební historii vidíte určité období, jehož díla byste si zatím nepřál hudebně nastudovat?  

Když přijde nějaká nabídka, zvažuji, zda je mi konkrétní hudba blízká. Pokud bych si k hudbě nenašel vztah, nabídku bych raději nepřijal. Dirigent v tvůrčím procesu musí spolupracovníky především dokázat inspirovat, strhnout k určitému výrazu a názoru, interpretaci musí zkrátka věřit. Vím, že bych například nikdy nedirigoval barokní operu. Samozřejmě, že bych byl schopen konkrétní dílo nastudovat, ale rozhodně bych neodvedl stoprocentní práci, protože nemám k hudbě baroka příliš velký vztah.

Spolupracujete s různými orchestry. Když dirigujete symfonickou báseň a dramatičtější díla, pomáhá vám, že jste operní dirigent?

Když diriguji koncert symfonické hudby, cítím, že jsem ovlivněn operním prostředím a mým studiem zpěvu. Tíhnu k představě vidět v díle či za dílem děj. Například v novoromantické hudbě se cítím velmi dobře, protože vnímám, jak jednotlivé dramatické části dramaticky pulsují, vyjadřují určité konkrétní pocity a situace. Někdy mi bývá i vyčítáno, že k symfonické tvorbě přistupuji operním způsobem. Divadlo je živý organismus a mne na opeře nejvíce fascinuje stálé tvůrčí napětí mezi jednotlivými složkami. Operní dirigent by měl znát a vycítit možnosti pěvců a v tomto ohledu mi velmi pomohlo, že jsem vystudoval zpěv na konzervatoři. U mě se sice jednalo spíš o náhodu, o hudbu jsem se začal zajímat relativně později, až ve dvanácti letech, a začal jsem studiem zpěvu. K dirigování jsem přišel ve vyzrálejším věku a mé hudební zkušenosti a znalosti se mi velmi pěkně skloubily, za což jsem byl vděčný.

Co vás čeká na sklonku letošní sezony?

Po dubnové premiéře Židovky zůstávám na Slovensku a přemístím se na východ do Státního divadla v Košicích, kde jsem se s uměleckým šéfem Karolem Kevickým domluvil na hudebním nastudování rané opery Víly Richarda Wagnera. Jedná se o operní raritu. Dlouho jsem se její partiturou zabýval. Opera sice ještě nemá velké wagnerovské parametry a Richard Wagner ji nezařadil do kánonu deseti oper, které se hrají v Bayreuthu. Patrně měl pocit, že se nejedná ještě o dílo vyzrálého skladatele. Ale já mám rád, když cítím v díle urputnou snahu mladého člověka. V partituře mimo jiné použil jeden z motivů, který později vložil i do opery Bludný Holanďan. Z toho je patrné, že raná opera evidentně zůstala v mysli skladatele i pro jeho další vývoj. Cítit v ní nevyrovnanost a určitou instrumentační neobratnost, ale dílo má životaschopnou sílu. Invenčně na mne dokonce působí zajímavějším dojmem než Bludný Holanďan. Opera Víly mne fascinuje, ale její partitura je velmi náročná pro všechny zúčastněné složky.

Zkušenosti máte již z hudebních nastudování velkých oper Richarda Wagnera u nás i v zahraničí...

Nastudoval jsem Wagnerova Lohengrina v Národním divadle moravskoslezském v době, kdy jsem byl hudebním ředitelem opery v Ostravě. V Düsseldorfu jsem spolupracoval na tetralogii Prsten Nibelungův. S Janáčkovou filharmonií Ostrava jsem připravil velký koncert Wagner Gala, kde byl na programu průřez Wagnerovými operami od Bludného Holanďana až po Parsifala. Na projekt do Košic se již těším, splní se mi jeden z mých snů. Wagnerovo dílo Víly bude navíc uvedeno ve slovenské premiéře.

Jaké další své plány můžete již prozradit?

Už když jsem ve Státním divadle v Košicích před časem hudebně nastudoval Janáčkovu operu Její pastorkyňa, zažil jsem se souborem velmi krásnou spolupráci. Takže věřím, že na ni do budoucna navážeme…. Šéf opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci Martin Doubravský mi nabídl nastudování opery Dvě vdovy Bedřicha Smetany. Plánuji koncerty francouzské hudby z přelomu minulého století. Dirigent Tomáš Netopil mne velmi potěšil pozváním do svého rodného města Kroměříže na letní festival, který se uskuteční v letošním i příštím roce. Na prvním z programů by měla zaznít hudba z Lohengrina, na druhém průřez operou Libuše Bedřicha Smetany. Čekají mne projekty s mezzosopranistkou Dagmar Peckovou nebo se sopranistkou Janou Šrejma Kačírkovou. V pražském Národním divadle bych měl dirigovat i Dvořákovu Rusalku, takže na všem teď intenzivně pracuji.

Tento materiál je chránený autorským zákonom a jeho šírenenie bez súhlasu redakcie alebo autora je zakázané.

Aktualizované: 11. 05. 2020