Je tomu přesně půlstoletí a mnoho pamětníků už není: Slovenské národní divadlo v Bratislavě inscenovalo Pucciniho poslední dílo, pohádku o kruté princezně Turandot, a do titulní role si pozvalo mladou brněnskou sopranistku Hanu Svobodovou (25. 10. 1940 – 28. 4. 1995).
Tehdy nikdo netušil, že už o čtyři-pět let později to bude právě ona, kdo se pod jménem Hana Janků stane nejuznávanější a nejžádanější představitelkou této mimořádné role, že její fenomenální předchůdkyně Birgit Nilsson o ní prohlásí: „Je to dnes nejlepší světová Turandot,“ a že v žádném Hanině životopise nebude chybět slovenská metropole jako město, které ji pro tuto roli objevilo.
Vyrůstala v Brně a od mládí ráda zpívala. Chtěla být učitelkou zpěvu a rozhodla se pro studium na Hudební škole Jaroslava Kvapila. Tamní skvělá pedagožka Hedvika Ryšánková však brzy pochopila, co skromná dívenka netušila. Že její hlas je tak jedinečný, že je třeba směrovat ho jinam: do světa operních rolí a divadelních ramp. Ta pravá intenzivní výuka začala teprve v posledních dvou školních letech, kdy si ji vzala do své třídy a přesvědčila ji o tom. Nastala tvrdá práce. V hodinách zpěvu, o přestávkách, po vyučování, kdykoliv to bylo možné. Výsledek se dostavil. Když v květnu 1959 Hana absolvovala, brněnský soubor, v čele se zkušeným šéfem Františkem Jílkem, ji vtáhnul do svého středu. Na několik měsíců se stala členkou sboru, ale už po roce debutovala jako Kněžna v Novákově Lucerně, následovala titulní hrdinka v novince Františka Suchého Maryla a pak šla role za rolí. Především smetanovské postavy – Blaženka, Jitka, Anežka, Hedvika, Krasava, Dvořákova Julie, Rusalka, Kateřina v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů. V roce dvojího výročí Bedřicha Smetany (1964), které Brno oslavilo souborným provedením jeho operní tvorby, se jí dostalo cti kromě Jitky, Hedviky, Anežky a Krasavy poprvé jevištně ztvárnit Violu ve fragmentu skladatelova díla. Bylo to smutné, dojemné představení.
Nabídka z Bratislavy
V té době však už začala objevovat i kouzlo italské opery a svoje mimořádné předpoklady pro tento obor. A hned na počátku se objevila sugestivní nabídka z Bratislavy – Turandot. Postava čínské princezny je pokládána za jednu z nejnáročnějších. Sám Puccini si kladl otázku, kdo ji vlastně bude zpívat? A skutečně, mezi jejími představitelkami najdeme ta nejoslnivější jména: Gina Cigna, Maria Callas, Birgit Nilsson. Tak vysoko jistě ani bratislavští inscenátoři, ani sama pěvkyně nemysleli. Přátelé ji zrazovali. Bylo jí pětadvacet, k první italské partii, Leonoře v Trubadúrovi, se dostala teprve před pár měsíci. Na tak vysoce dramatickou roli jako je Turandot je času dost, zdálo se. Hanu Svobodovou ale Turandot přitahovala. Nabídku pochopila jako výzvu. Sama později napsala: „Bylo to v sezóně 1965/66, kdy jsem byla pozvána ke studiu této role pro chystanou inscenaci ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Tato opera se mi zdála příliš náročná… Avšak na doporučení své profesorky jsem přece jen tuto partii začala studovat a ponořila jsem se do ní tak hluboko, že ji dneska pokládám za svoji nejlepší postavu… Já si na ní cením to, že dává možnost rozvinout hlas ve výškách, a dále, že si mohu ověřit po technické stránce výrazové možnosti… Po stránce pěvecké je psána Turandot tak, že její hlasová poloha je pro mne. Protože tam ve výškách nemám problémy.“
Premiéra se vydařila. „Suverénní palmu vítězství z nové inscenace si odnáší hostující Hana Svobodová, která dominovala celému představení,“ napsal tehdy Marián Jurík v Hudebních rozhledech, „neboť hlasovou i fyzickou dispozicí, technicky i výrazově propracovaným výkonem vysoce převýšila své domácí kolegy. Má ideální vlohy právě pro dramaticky vypjaté partie, dokázala překlenout i zvukově přeexponované plochy a nakonec přejít do poloh výrazově tvárnějších. Jak jsme byli přímo šokováni jejím výstupem v ‚třech hádankách‘, tak jsme rovněž obdivovali její pokoření se procitnuvší lásce. Je to hlas skutečně mimořádného formátu.“ Lubomír Čížek (Pravda, 3. 12. 1965) názor potvrzuje a dodává: „A bolo to také zoznámenie, že ho viacerí priaznivci operného umenia nazvali sviatkom našej opery.“
Ve slovenské metropoli neváhali vyvěsit obrovské plakáty s Haniným jménem kdykoliv přijela. (Předtím tam ztělesnila Smetanovu Anežku, pozvána byla do Verdiho Trubadúra a Pucciniho Bohémy). Bratislava si zkrátka pěvkyni oblíbila a ona si oblíbila Bratislavu.
Zrodila se hvězda
Brzy si úspěch zopakovala i v zahraničí, kam ji po návštěvě bratislavské inscenace pozval prof. Neuhaus. „Drážďaňané mohou obdivovat Hanu Svobodovou ze Státní opery v Brně, která se zde představila, přišla, zpívala a hrála, uvedla srdce do varu – a zvítězila. Skvělý jevištní zjev i postoj. A pak ten hlas! Jak zní tento soprán v pianu! K tomu přistupuje zářivá síla, zcela bez námahy. Hlas září. Posluchači září také. Požitek, na který se nezapomíná.“ (Union, 7. 9. 1966).
Do třetice si to Hana zamířila už do Milána. V mezinárodním měřítku neznámá, vyzbrojená jen famózním hlasem a odvahou. K předzpívání se dostala jako poslední ze třiceti zkušenějších pěvkyň. Porota žasla. Úctyhodným pánům, uvyklým na prvotřídní hlasy, zážitek ze vstupní árie Turandot nestačil. Proti zavedeným zvyklostem žádali další árii, pak další. Už tušila. Do Brna se vrátila se smlouvou do nejslavnějšího evropského operního domu – Teatro alla Scala. Její velký den přišel 16. dubna 1968. Slavnostní premiéra při příležitosti jarního veletrhu, vrchol sezóny. Diplomatický sbor, umělecká smetánka, úžasná atmosféra. Mladá Čechoslovačka na sebe strhává pozornost, suverénní, fantastická, klidná, jak by tu zpívala odjakživa. Odchází z jeviště donekonečna znovu vyvolávána, provázena frenetickým „bravááá“, salvami potlesku, zasypána kyticemi růžových karafiátů. „Hana Janků dominovala mimořádně půvabnou postavou a plně odpovídala postavě princezny. Svým jasným démantovým hlasem a jemnou modulací vyvolala vzpomínku na Ginu Cignu,“ předhánějí se italské listy Corriere della sera nebo Il Sole 24 Ore: „Československá pěvkyně Hana Janků vlastní krásný mohutný hlas, který je zcela vhodný pro postavu i roli Turandot. Úspěchy, které se projevily v tak srdečném přijetí se jistě budou stupňovat!“ Přicházejí první nabídky. Turandot nově nasměrovala její život. Zrodila se hvězda.
Ještě měsíc fascinuje její hlas v La Scale, pak už pěvkyně spěchá domů. Doba je neklidná, radost z úspěchu se mísí s obavami o osud vlasti. Počátkem září narychlo studuje a pak ve slavnostním představení (7. 9. 1968) ztělesňuje Smetanovu Libuši. Dílo, určené skladatelem pro mimořádné příležitosti národa, zní tentokrát tváří v tvář nastupující okupaci, tváří v tvář slzícímu obecenstvu, které v kněžniných prorockých slovech hledá naději. Haně Janků bylo dopřáno zpívat Libuši jen několikrát, třebaže ji považovala za svou nejmilejší roli. Závazky ji vedou do zahraničí a jsou spojeny především s Turandot. V dubnu 1969 odlétá do Buenos Aires, kde je velkolepě přijata v Teatro Colón, počátkem června obdivují nově objevenou Turandot na Wiener Festwochen a Hana míří do slavné antické Arény ve Veroně. Od roku 1913, kdy legendární Tullio Serafin zahájil Verdiho Aidou tamní letní slavnosti, se idea ukázala natolik nosnou, že představení ve Veroně patří dodnes k nejskvělejším hudebním zážitkům. Také trochu k turistickým lákadlům, ne však na újmu kvality umělecké. Vždyť zpívat v Aréně patří k prestižním záležitostem i pro ty, kteří stojí na vrcholu úspěšnosti. Je tu teprve druhou Češkou, jedenačtyřicet let po Jarmile Novotné. Setkává se s Ludovicem Spiessem i s Plácidem Domingem, se kterým ji budou umělecké úkoly spojovat v následujících letech. Seznamuje se s báječným dirigentem Francescem Molinarim Pradellim i s Birgit Nilsson, až dosud nejslavnější Turandot, která před rokem pro nemoc nevystoupila v Miláně. A to nejdůležitější: úspěch je fantastický.
Nabídek přibývá, i v Brně má Hana své závazky a její Desdemony, Markétky, Leonory či Elsy obdivné publikum. V září 1969 se jako Smetanova Mařenka stává ozdobou Athénského festivalu, od října do konce roku zpívá Miladu ve Wiener Staatsoper. V následujícím únoru slaví úspěchy ve Verdiho Síle osudu v Západním Berlíně, v Palermu se vrací k Turandot, v Düsseldorfu je skvělou Toscou i Straussovou Ariadnou, také Hamburk ji poznává v Síle osudu a opět je tu Turandot. Poněkud netradiční inscenace v Bruselu i slavnostní nastudování na Maggio Musicale Fiorentino. Závazků je hodně. Patří mezi ně i brněnská Tosca na scéně Janáčkova divadla (10. 4. 1970). Výkon světové třídy, ovace neskutečné, ale – je třeba se rozhodnout. Domov nebo svět.
Odchod
Odchází do Düsseldorfu. Spolupracuje s Deutsche Oper am Rhein, s Deutsche Oper Berlin a s dalšími německými scénami, častým hostem je v Itálii. Repertoár rozšiřuje o Alžbětu z Dona Carlose, Giocondu, Santuzzu a Lady Macbeth. Debutuje v San Franciscu, Paříži, Londýně a na mnoha dalších scénách, zpívá v římských Caracallových lázních, v barcelonském Gran Teatre del Liceu, koncertuje. Ještě dvakrát se vrací do Verony, vždy očekávána a bouřlivě pozdravována: v roce 1973 jako Gioconda po boku Carla Bergonziho, v roce 1975 opět v roli Turandot s Calafem Plácida Dominga a Franca Corelliho. Turandot je vůbec její nejžádanější rolí. Už nikdo nespočítá, kolik těch večerů bylo: ve Vídni, Terstu, Mannheimu i Cincinnati, v Římě i Mexiku, Berlíně, Nancy, Bordeaux, v Las Palmas, Düsseldorfu, Bologni, Catanii a na dalších scénách. A kolik jich muselo být z časových důvodů odmítnuto. Všude je přijímána s největším respektem. Italové si ji přivlastnili, ve Francii se sklánějí před „velkou dámou opery“, Berliner Morgenpost píše, že „Hana Janků jako Turandot se nemusí obávat konkurence“, v Římě ji označují za „nejlepší Turandot současnosti“, a chvály není konce. Její spolupracovníci, to je přehlídka nejšpičkovějších umělců té doby: Carlo Bergonzi, Franco Corelli, Charles Craig, Plácido Domingo, William Holley, James King, Giorgio Merighi, Norman Mittelmann, Bruno Prevedi, Malcolm Smith, Martti Talvela, Paolo Washington, Ingvar Wixell, dirigenti Alberto Erede, Heinrich Hollreiser, Josef Krips, Lorin Maazel, Lovro von Matačić, Zubin Mehta, Giuseppe Patané, Nello Santi, Antonino Votto... V Itálii je poctěna prestižní cenou Il sagittario d‘oro, v anketě kritiků časopisu Orpheus jí v roce 1974 porota uděluje cenu za nejlepší ženský debut za Wagnerovou Kundry.
Novináře proto zajímá, zda chce zpívat velké role v Prstenu. „Ne, v žádném případě. Už v Miláně mi nabízeli Brünnhildu ve Valkýře, ale to jsem hned odmítla. Až bych se dopracovala k tomuto oboru, nebyla by už pro mě cesta zpátky k mnoha jiným rolím, které bych ještě ráda zpívala. Z tohoto důvodu se ze mě nikdy nestane vyloženě wagnerovská pěvkyně,“ odpovídá. A přesto: „… zvlášť Hana Janků, která je zde dosud nezapomenutelnou Toscou a Turandot, zapůsobila jako Kundry skvělým dojmem. Tak nádhernou a svůdnou můžeme tuto ‚pekelnou růži‘ slyšet jen velmi zřídka,“ píší o ní v souvislosti s římským Matačićovým nastudováním Parsifala. A v Berlíně? „… nadchla o to víc, že jsme tuto senzaci nečekali. Hana Janků, nasazovaná do italského vysoce dramatického repertoáru, ukázala poprvé, jaké netušené možnosti nám ve Wagnerovi může nabídnout. Jistě už tuto obtížnou a mnohovrstevnatou roli zpívaly významné interpretky, ale asi nikdy žádná s takovou třpytivou a chvějící se hlasovou dimenzí. Svůdný soprán pěvkyně se dnes zdá být bez hranic.“ Zpívala ji pak ještě na dalších scénách, přidala i Brünnhildu v Siegfriedovi a třebaže svět wagnerovských mýtů nebyl jejímu srdci blízký, její výkony budily naprostý obdiv.
Poslední léta žila ve Vídni. Představila tam svou Turandot, Miladu, Toscu, Santuzzu, Alžbětu i Kundry. Vřele vítána vrátila se v roce 1990 do vlasti ke koncertům i pedagogické práci na JAMU. Stala se čestnou členkou operního souboru, který ji kdysi světový rozlet umožnil. Připravovala Libuši, svou nejmilejší roli, a Turandot, tu nejslavnější. Osud už jí je nedopřál. Zemřela ve Vídni 28. dubna 1995.
Místo posledního odpočinku nalezla na čestném pohřebišti rodného města v blízkosti Leoše Janáčka a dalších významných osobností. Pro naše umění ve světě mnoho udělala. Neměli bychom zapomínat.
Tento materiál je chránený autorským zákonom a jeho šírenenie bez súhlasu redakcie alebo autora je zakázané.