V letošním roce si vídeňské publikum připomnělo řadou koncertů a operních představení stoleté výročí narození jedné z významných a současně i kontroverzních osobností hudebního života – Gottfrieda von Einema (1918–1996). Oba přední vídeňské domy – Theater an der Wien a Vídeňská státní opera uctily jeho památku původními nastudováními oper Návštěva staré dámy a Dantonova smrt.
Friedrich Dürrenmatt byl nejprve vůči zhudebnění svého dramatu skeptický. Nicméně poté, co viděl von Einemovo zpracování Dantonovy smrti, svůj názor změnil. Premiéra Návštěvy staré dámy dne 23. května 1971 ve Vídeňské státní opeře byla obrovským úspěchem a krátce nato obletěla opera doslova celý svět. Na jevišti Theater an der Wien zazněla nicméně vůbec poprvé.
Jelikož je celý příběh velmi důležitý, uvádím v krátkosti sujet díla. Zubožené a zchudlé městečko Güllen s nadějí očekává příjezd své krajanky – miliardářky Claire Zachanassian – doufá totiž, že ze sentimentu k rodnému místu, pomůže svým spoluobčanům získat znovu blahobyt a štěstí. (Nikdo z obyvatel města ovšem v tuto chvíli ještě netuší, že na podmínkách, do kterých se město dostalo, má lví podíl právě Claire Zachanassian – jsou součástí jejího plánu). Claire Zachanassian musela před mnoha lety tehdy jako Klara Wäscher ve vysokém stupni těhotenství v ponížení a pohrdání svých sousedů opustit město a živit se v Hamburku jako prostitutka. Zanedlouho se ovšem provdala za miliardáře a přišla tak k pohádkovému jmění, které ji umožnilo koupit si vše a všechny. Po mnoha letech se vrací do rodného města s myšlenkou, pomstít se původci svého neštěstí – Alfredu Illovi, který nejen že ji přivedl do jiného stavu, ale odmítl se za ni provdat a dokonce si u soudu opatřil dva falešné svědky, kteří se rovněž přiznali ke styku s Klarou a udělali z ní tak povětrnou ženštinu. Klara / Claire nabízí městu miliardu za smrt Alfreda Illa. Všichni tento jasně vystavený požadavek nejprve rezolutně odmítnou, ale poté, co Claire postupně investuje do nemovitostí i občanů samých, se nakonec rozhodnou udělat z Illa veřejného nepřítele a člověka, jenž přijetím svého ortelu odmítá přispět k prospěchu a rozvoji města. Dürennmatt, pro kterého byly společenské otázky viny, morálky, financí, spravedlnosti stěžejními tématy her, stvořil dílo rozměru a formy antické tragédie – hrdinka, která přichází vykonat pomstu nad padouchem, který ale klidným a smířeným přijetím své viny a odplaty za ni, umožní divákovi prožít katarzi. V průběhu hry sledujeme pomalý rozklad morálky, vše a všechny je možné koupit, podplatit a vždy se pro tento poklesek najde zdůvodnění či omluva. Všem chutná luxus, všichni se zadlužují. Claire je zkušená manipulátorka, monstrum, které samo složeno z mnoha protéz, žije ve svém extravagantním království, z nějž řídí svět. Je ona sama ještě vůbec živoucí bytostí, člověkem?
Pohyblivá, dynamická a nápaditá scéna (David Fielding) umožnila rychlé proměny a svou stylizací připomínala loutkové divadlo – ostatně loutkami jsou všechny postavy ve hře režírované Claire Zachanassian a to včetně jejího podivného personálu (dva kriminálníci, dva kastráti a „divný“ komorník). V popředí jeviště leží po celé představení připravená rakev. Opulentnost Clarina vzezření doplňuje kromě nosítek a extravagantního oblečení také obrovský černý panter (Michael Hinterhauser) na vodítku, jakési alter ego jejího milého Alfreda Illa. Plnokrevná, temperamentní, hudba Gottfrieda von Einema skvěle vystihuje dramatičnost Dürennmatovy předlohy, její pocity, myšlenky, emoce a děj. Vyzdvihuje a podtrhuje momenty, které bychom v textu možná přehlédly a které mimoslovně rozvine dále. Michael Boder řídil Rozhlasový symfonický orchestr ORF s jistotou, živelností a suverenitou, která je pro von Einemovu hudbu stěžejní. Jako vždy byl výborně připraven i Sbor Arnolda Schönberga pod vedením Ervina Ortnera. Von Einem dokáže v jediném okamžiku změnit náladu, situaci, ale tak, že si toho pomalu ani nevšimneme. Vše totiž plyne v jednotném proudu hudby.
V titulní roli Claire Zachanassian vystoupila Katarina Karnéus. Velmi náročný part zazpívala bezchybně a herecky nesmírně přesvědčivě. Své skutečné city nikdy neukázala, přesto dovedla být rázná, vtipná, sebeironická, šarmantní, citlivá a snad i něžná. Claire si drží odstup od druhých, ale i sama od sebe. Je to tak skutečně, nebo je to součást dokonale vykalkulované hry? Jejího milého Alfreda Illa ztělesnil Russell Braun – taktéž vynikající; nejprve sebevědomý a spořádaný občan města, který si nicméně uvědomí svou vinu, svou lásku a zradu vůči Claire a smyje ji pokorným očekáváním neodkladné násilné smrti z rukou svých spoluobčanů. Jeho zlynčované zbytky přinese Claire v závěru díla v pytli a položí je do připravené rakve, která má být uložena v její opulentní hrobce na Capri. Přestože byl celý pěvecký tým vynikající, rozsah recenze mi nedovoluje zmínit každého z nich – omezila jsem se tedy jen na dvě hlavní postavy, na kterých celé dílo stojí.
Režie Keitha Warnera byla vynikající. Inscenace nenápadně gradovala a ze závěrečné scény běhal mráz po zádech. Panoptikum mamonem ovládaných postav, které jsou pro vlastní prospěch ochotny změnit názor a umrtvit svědomí, zahodit zásady, morálku a etiku, pro plná břicha a pohodlí, rozehrál výborně a v širších, dobově aktuálních souvislostech (mj. např. závěrečná scéna procesu s Illem přenášená živě televizí).
Jaká škoda, že tato vynikající hra, která je v dnešní době možná aktuálnější, než kdykoliv předtím nemůže zůstat na repertoáru této scény déle.
Viac v aktuálnom vydaní časopisu
Tento materiál je chránený autorským zákonom a jeho šírenenie bez súhlasu redakcie alebo autora je zakázané.