Josef Špaček: „Nebýt jenom jeden z mnoha.“

Právě jste se vrátil z Malajsie, jak se vám tam hrálo?
Proti evropské zimě je tam vlhko a teplo, je to jako hrát na jiný nástroj. Najednou vůbec nekloužou prsty po strunách, jak je člověk zvyklý, takže přizpůsobit se je dost náročné. Ladění dělá neplechu, musí se víc utáhnout smyčec, ale líbilo se mi, jak nástroj zněl. Měl možná horší artikulaci, ale hezčí barvu, takový teplejší zvuk.

Jste pro letošní rok rezidenčním sólistou festivalů České sny a Concentus Moraviae. Nastudoval jste něco nového speciálně pro ně?
Připravuji několik nových věcí. Nikdy jsem nehrál Českou rapsodii od Bohuslava Martinů, to je pro mě premiéra, a ještě Griegovu sonátu. Zbytek jsou skladby, které jsem studoval už dřív, ale nehrál třeba deset let – napřílad Baskické capriccio od Sarasateho. Na to se těším.

Jsou to vlastně obnovené premiéry.
Tak nějak.

Co znamená být rezidenčním sólistou – kromě toho, že na festivalu vystoupíte několikrát?
Je to určitá prestiž. Rezidenční sólista je něco víc než jenom přijet na festival, zahrát koncert a odjet. Je to zodpovědnost, člověk je tváří festivalu a formuje ho.

Je to prestiž pro festival nebo pro vás?
Já doufám, že je to oboustranné, ale asi hlavně pro mě. Je skvělé, že můžu hrát čtyři koncerty.

Sledoval jste nějak i dramaturgii koncertů, na kterých nehrajete?
Spíš jsem se koukal na katalogy z minulých let, abych měl představu, jak festival funguje. Musím říct, že se mi to moc líbilo, je to hezky poskládané a uspořádané.

Jak jste se ke Concentu a Českým snům vůbec dostal, znal jste je už dřív?
Znal jsem je, protože se mi díky skvělé práci managementu Davida Dittricha plnila informacemi emailová schránka.

Vy už jste loni hrál na Krajině hudby v Telči, kterou dělají stejní lidé. To bylo nějaké vzájemné oťukávání?
Ne, to je festival úplně jiného rázu – oslavuje gastronomii, hudbu a sport, což mi přišlo strašně zajímavé, protože všechna tato odvětví mám velmi rád a trošku se jimi zabývám. Myslím, že dobré jídlo a sport krásně zapadají k muzice. Pozvání jsem rád přijal a v krásném prostředí Telče to bylo moc fajn.

Budete zahajovat i mezinárodní část projektu České sny. Co pro vás znamená česká hudba, má nějaké speciální postavení?
To má asi pro každého českého muzikanta. My jsme hrdí na to, že českou hudbu máme a můžeme toho i trošku využívat v našem zahraničním snažení. Když někam vyjedeme, tak máme ten luxus, že si můžeme dovolit postavit celý program z českých skladatelů, málo zemí si to může dovolit.

Takže není potřeba to nějak zvlášť prosazovat a říkat „podívejte se, to je český skladatel…“, rozumí se to samo sebou?
Samozřejmě, v dnešní době už to ani nemá moc smysl, svět je tak malý. Ale ta národní inklinace k našim skladatelům tu pořád je a asi i pořád bude.

Znamená pro vás něco Rok české hudby, zasahuje do vašeho hudebního nebo i osobního života?
Mně to zasahuje do života hlavně tím, že mě to udržuje ve velmi zaneprázdněném rozvrhu, koncertů je hodně. Takže je to hlavně spousta práce.

Jste laureátem velmi ceněné soutěže královny Alžběty, na kterou jste přijel už jako koncertní mistr České filharmonie. O co soutěží první houslista prvního českého orchestru?
Soutěží o to, aby se nezaškatulkoval jenom jako orchestrální hráč. Mně šlo o to, abych si tady vybudoval silnou pozici i v tom, že nejsem spjatý jen s Českou filharmonií, ale že mám i sólistické ambice a že je možné tyto dvě pozice zvládat zároveň. O to jsem se snažil a myslím, že se mi to docela podařilo. A doufám, že to tak zůstane.

Co takový koncertní mistr vlastně dělá kromě toho, že má ten titul?
On je leader, motivátor orchestru. Dirigent inspiruje orchestr pohybem rukou, dává tempo, doby a tak dále. Koncertní mistr je tam od toho, aby to názorně předvedl přímo na nástroj. Prochází přes něj komunikace od dirigenta k orchestru. Není to jen práce koncertního mistra, ale lídrů všech nástrojových skupin. Nebýt jenom jeden z mnoha a čekat, co se stane.

Co všechno hraje roli při hledání koncertního mistra, nehledá se v něm dnes třeba i image orchestru?
Při konkurzech vůbec. A když se potom ukáže, že by koncertní mistr mohl reprezentovat filharmonii i jinak, tak proč ne. To je ale spíš práce marketingu. Ve filharmonii máme pár lidí, kteří jsou „vyvolení“ marketingového oddělení a používají se jejich tváře. To tak vždycky bude.

Jste mediálně hodně vytížený, kdesi jsem četl i rozhovor o tom, jak bydlíte. Nejvíc mě tam zaujaly vaše domácí koncerty – jak často je děláte?
Není to velmi často, ale pár jsme jich udělali a bylo to fajn. Je to vždycky takové odlehčené, chci, aby lidi přišli a něco si zahráli. K tomu si třeba dáme sklenku vína, povídáme si, je to intimní a milé. To je cíl domácích koncertů.

Mně přijde úžasné, když se někdo hudbou živí, a přesto si pozve kamarády domů a ještě si pro radost znovu zahrají. Znám spoustu omrzelých profíků, kteří chodí do orchestru jako do fabriky.
Je pravda, že je těžké najít lidi, kteří si chtějí přijít zahrát a mají na to chuť, není jich tolik. Třeba v Americe, když jsem byl ve škole, tak té chuti bylo mnohem víc. Tam na to chtěl chodit každý, říkali jsme tomu chamber music reading party. Četli jsme z listu komořinu a bylo to super. Tady jich tolik není, myslím si, že ti lidé bohužel nejsou od začátku vedení ke komornímu hraní na konzervatoři. Tam to je snad až od čtvrtého ročníku, jestli se nepletu, a to je strašně pozdě. Takže pokud člověk nezačne sám brzo nějaké kvarteto, tak je to potom těžké dohánět.

Mně připadá, že se u nás osobní nasazení do práce hrozně podceňuje a pořád se  odděluje od práce za peníze...
Já si myslím, že muzikanti nesmějí zapomenout, že hudba je umění. Není to úřednická práce od osmi do šesti.

Domácí koncerty jsou ale taky velká tradice, vždycky se to udrželo, i když z různých důvodů…
Ono to má něco do sebe a je to můj oblíbený typ koncertu, když se hraje třeba pro padesát lidí. Člověk je úplně v klidu, nic ho netlačí, žádné nervy, to mám rád.

Bydlíte v pronajatém bytě a hypotéku máte na housle, to může vypadat pro „běžného českého občana“ jako paradox, ne?
Housle jsou to, co mě bude živit, a je důležité mít kvalitní nástroj…

…který vydělá na příští byt.
Nejdřív musí vydělat na sebe a potom na to ostatní.

Co je dnes pro ambiciózního houslistu meta: nahrát po milionté Brahmsův Houslový koncert, anebo nastudovat něco úplně nového, co je napsané jen pro něj? Jak je to u vás?
To je těžké říct. Pro nás je teď hlavní metou udržet vážnou nebo klasickou hudbu tam, kde byla, nebo tam, kde je. Musíme soupeřit s mnoha dalšími hudebními styly, je to čím dál náročnější. K tomu musí vážná hudba vystupovat ze zajetých kolejí, kdy interpret nastuduje nějaký koncert, zahraje ho a to je všechno. Teď už k tomu potřebuje sólista mít i jiné kvality, musí být komunikativní, musí umět představit novou věc, aby měl nějakou šanci na úspěch. Lidé chtějí vizuální zážitky, člověk musí dobře působit i vzhledem, lidé poslouchají očima. Vnímají hudbu tak, jak ji vidí, ne jak ji slyší. Takže dnešní muzikant se musí pouštět i tímto směrem. Je to trošku škoda, není to už to staré umění, kdy stačilo být prostě skvělý. V dnešní době můžete být skvělý, talentovaný nebo geniální, ale to už prostě nestačí. Je to škoda, ale nedá se s tím nic dělat, hudba musí jít lidem naproti.

To ale musela nějakým způsobem vždycky…
Hudba byla záležitost vyšších kruhů, byla to statusová záležitost. Trošku se to pořád ještě drží, třeba v Americe to pořád tak je. Ale lidé, kteří tam mají vysoký status a chodí na koncerty, tak je taky hodně podporují. V Evropě jsou orchestry státní organizace, jsou dotované jinak. Je to otevřené většímu spektru publika, ale té podpory od něj zase není tolik.

Basista Richard Novák mi nedávno říkal, že mu u mladých pěvců chybí postupné zrání. Nechybí vám něco podobného, nemáte pocit, že ve vaší kariéře jde všechno nějak strašně rychle?
Já myslím, že čím rychleji ta kariéra jde, tím rychleji člověk získává zkušenosti, je to přímá úměra. Člověk se vlastně ani předběhnout nemůže. Třeba najednou musí zahrát před dvěma a půl tisíci lidmi a nemůže z toho vycouvat, protože si řekne, že na to ještě kariérně nemá. Musí tyhle příležitosti brát a skočit do nich po hlavě. Je to risk a když se to nepovede, tak je důležité se neutopit, pokračovat dál a zkusit to někdy jindy někde jinde. A naopak, když se to povede, tak je to ohromné, už se to pak nabaluje a čím je člověk zkušenější, tím se velkých příležitostí míň bojí. Já jsem uvolněnější před malým publikem, ale tím víc chci hrát velké koncerty. Chci se to pořád učit, abych byl víc v pohodě.

Váš otec hraje v České filharmonii na violoncello, bratr v akademii taky – nemáte v plánu nějaké výhradně rodinné kombo?
Dvě cella a housle nejsou zrovna kombo, ani nevím o skladbě pro takové obsazení, takže pokud něco hrajeme, tak jsou to úpravy. Teď ale ještě máme malého brášku, ten hraje na klavír a na housle a vypadá to, že klavír ho baví víc. Takže možná jednou budeme mít klavírní trio, ale to je ještě s vělkým otazníkem.

Tento materiál je chránený autorským zákonom a jeho šírenenie bez súhlasu redakcie alebo autora je zakázané.