Zrušení představení v důsledku koronavirové pandemie umožnilo opravy areálu Otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Tuto open­ air scénu využívá Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích pravidelně v létě a v minulosti se zde inscenovali i operní produkce Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. FRANTIŠKA ŘIHOUTA, dlouholetého dramaturga Jihočeského divadla, jsme se zeptali na jeho vzpomínky na legendární operní produkce i na spolupráci se slovenskými umělci v netradičním divadelním prostoru.

Historie scény Otáčivého hlediště a její zásadní technické proměny poznamenaly zejména hledání řešení ideálního situování orchestru a výrazný vliv divadelníků…

Otáčivé hlediště se stalo ve střední Evropě fenoménem. Je proslulé stejně jak podobně koncipované otáčivé hlediště ve finském Tampere. V Krumlově je umístěno v zámecké zahradě před rokokovou Bellarií. Jeho provoz byl zahájen v roce 1958 a až do roku 1968 se v přírodním areálu pravidelně hrála i opera. Oba zakladatelé Otáčivého hlediště, divadelní architekt a scénograf Joan Brehms a režisér Otto Haas, věděli s úžasnou jasnozřivostí, že genius loci v nádherné lokalitě je nezastupitelný. Opera zde získala velké renomé v době, kdy byl ředitelem Jihočeského divadla Jiří Šesták, který vytušil její potenciál v netradičním prostoru. Po přestavbě hlediště jsme v roce 1995 zařadili na repertoár Verdiho Rigoletta v režii Jana Kačera.

Ozvučení celého parku se postupně zlepšovalo a vyřešen byl dlouholetý problém umístění orchestru, který se v šedesátých letech otáčel spolu s diváky přímo na točně. V devadesátých letech navrhli zvukoví technici Jihočeského divadla, aby orchestr hrál v Bellarii, odkud se měl jeho amplifikovaný zvuk přenášet do parku. Plenérový způsob divadla nemá ideální zvukové podmínky, ale s radostí mohu konstatovat, že jsou v současnosti ve srovnání se stavem před více než dvaceti lety na velmi slušné úrovni.

V období pandemie začala oprava elektroinstalace, obnova světelného parku, kontrola vnitřní podzemní konstrukce, úprava plochy na točně a sedaček pro diváky.

Úspěšnou hudební éru jste zažili s MHF Český Krumlov. V inscenacích hostovaly významné pěvecké a dirigentské osobnosti. O představení projevovali velký zájem i návštěvníci ze zahraničí.

Sérii velmi plodné spolupráce počínaje Rusalkou přes Sílu osudu ke Komediantům Donu Giovannimu jsme zahájili, kdy MHF Český Krumlov zajistil řadu vynikajících pěveckých hvězd i dirigentů a my jsme se podíleli režií, scénografií, sborem a orchestrem. Eva Urbanová, která se před Otáčivým hledištěm představila v roli Cizí kněžny a následně i Rusalkyv režii Josefa Průdka, otevřela pomyslné brány pro vystupování dalších operních hvězd.

V rámci MHF Český Krumlov 2010 zaznamenal úspěch i Mozartův Don Gio­vanni v režii Jiřího Menzela. K hudebnímu nastudování byl přizván italský dirigent Antonello Allemandi, specialista na italskou a francouzskou operu 18. a 19. století, který hostoval v mnohých prominentních operních divadlech světa. V týmu zpívali i významní sólisté ze zahraničí. S režisérem Jiřím Menzelem jste se znal dlouhou dobu ze vzájemné spolupráce…

Měl jsem štěstí být s Jiřím Menzelem v úzkém kontaktu od roku 1994, kdy inscenoval Sen noci svatojánské. Při všech jeho šesti inscenacích, které nastudoval se souborem Jihočeského divadla a jeho sedmé operní jsem byl rád, že jsem mu byl po boku jako dramaturg. Neměl jsem spolurežijní ambice, takže jsem naše pracovní setkání vnímal jako dar pozorovat mistra nad mistry, který dokázal úžasným způsobem přímo na místě dostředivě improvizovat a jehož práce byla pro celý soubor divadelně vzrušující. Menzel měl totiž nesmírnou hereckou a režijní intuici.

Principy Otáčivého hlediště v přírodě znal ovšem již z Tampere. V opeře bylo pro mne překvapením, jak se vypořádá s hudbou, která dává větší mantinely než jakýkoliv text od Goldoniho nebo Shakespeara, jejichž díla režíroval v Českém Krumlově dříve. Mozartova opera Don Giovanni je číslovaná a vychází z období vrcholného hudebního klasicismu. V Krumlově se hrála ve zkrácené verzi. Mistrovství režie Jiřího Menzela bych viděl v Mozartových recitativech, méně již v áriích. Jeho způsob uchopení árií byl pro pěvce překvapující. Ne každý z nich si uvědomoval, že Menzel v souladu s klasicistní estetikou žádal, aby nepředváděli city, které zpívají ze srdce a duše, nýbrž aby se ponořili do hudby a neilustrovali ji. Pěvci mají mnohdy pocit, že když zpívají, tak chtějí hudební myšlenku realisticky zdůraznit, což je zdomácnělá režijní a herecká estetika, se kterou se téměř denně setkáváme na mnoha operních jevištích. Jiří Menzel ji chtěl ovšem programově narušit.

Areál klade velké nástrahy na souhru pěvců s orchestrem.

Pěvci bývají přírodním prostředím divadla okouzleni, i když na ně klade nástrahy akustické, povětrnostní i koordinační. Při souhře s orchestrem se pěvec řídí gestem dirigenta, jež vidí na velké obrazovce před hledištěm a na dvou malých obrazovkách před první řadou. Dirigentské gesto je ovšem o zlomek času zpožděné a navíc na některých místech v parku není...

... pokračovanie článku v čísle 03/2021. Časopis si môžete objednať formou predplatného alebo kúpou konkrétneho čísla tu. Teraz aj v PDF tu.

Updated: 27. 04. 2021
x