Univerzita Komenského Bratislava 2010
Knížka zkoumající vztahy a procesy, jakými je naplňován obsah výrazu „postmoderna“ v současné hudební tvorbě, je velmi potřebná. Na druhé straně též odvážná. Autor musí mít přehled o teorii i historii hudby bez ohledu na její stratifikaci. Yvetta Kajanová již v minulosti ve svých pracích tento univerzální záběr prokázala a její nová knížka tak navazuje na její zkušenost zejména s jazzovou teorií. Univerzální záběr muzikologa je předností i úskalím zároveň. Zkoumaná materie je nesmírně široká a obsáhnout ji celou je obtížné. V první části recenze bych se dovolil upozornit podrobněji na některé výhrady, které se týkají především souvislostí s hudbou rockovou a dalšími novějšími směry populární hudby.
Autorka časově zařazuje tzv. alternativu do 80. let (např. s. 5), zatímco hip hop do začátku 70. let (s. 28). Oblast hudební kultury, která bývá, alespoň v českém historickém kontextu, označována jako alternativní, spadá již do let sedmdesátých, podobně jako tvorba hudebního undergroundu. Alternativní hudební scéna a underground tvořily dvě paralelní vývojové linie, které se, každá svým způsobem, konfrontovaly s oficiálním establishmentem. K tomuto tématu existuje poměrně obsáhlá literatura, např. kapitola Josefa Vlčka Hudební alternativní scény sedmdesátých až osmdesátých let (Alternativní kultura. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001), která sice pojednává o české situaci, avšak je zde zařazena i do světového kontextu. Hiphopová kultura v celosvětovém kontextu se naopak rodí v USA až od konce sedmdesátých let.
Podobně zavádějící jsou východiska předpokládající, že black metal vznikal v letech sedmdesátých, zatímco heavy metal jako takový v letech osmdesátých (s. 112). Black metal je však pojmenováním jedné z odnoží heavy metalu, který funguje jako souhrnné označení celé této scény tvrdého posthardorckového rocku. Kořeny heavy metalu sahají do konce 60. let, kořeny black metalu do konce 70. let.
V souvislosti s vývojovými procesy stylově-žánrových druhů a typů populární hudby bych pak ještě doplnil své stanovisko, polemizující s autorčiným vývodem, že moderní populární hudba, rock a jazz jako takové jsou už typickými postmoderními žánry (s. 11–12). Ano, vykazují komunikativnost mezi umělcem a posluchačem, jsou propojeny s médii a masově přijímanou „lidovou“ kulturou, avšak tyto atributy samy o sobě pro zařazení do kontextu nestačí. V duchu teze, dle níž postmoderní estetika tvrdí, že hudební žánry ztratily své hlavní vývojové směřování (s. 187), s níž cele souhlasím, je nutno připomenout, že až do 80. let tyto žánry svou vývojovou kontinuitu měly. Včetně přímo modelové situace přelomu 70. a 80. let, kdy nástup punku odstartoval přehodnocovací změny v dalším vývoji rocku a popu v období tzv. nové vlny, a to jak v oblasti zvukové, tak v oblasti rytmické. Podobně jako v 50. letech přinesl rock‘n‘roll nové přístupy a pohledy na masově přijímanou populární hudbu. Tím pádem se úplně neztotožňuji s autorčinou charakteristikou 80. let (s. 114), jejichž podstatou by mělo být opakování rytmických patternů z předcházejícího vývoje hard rocku a d. Řekl bych, že právě nová vlna 80. let nastolila nové rytmické přístupy, ať již šlo o nebluesovou strojovost rytmu, skrytě přítomné prvky reggae a další (i zvukové) inovace.
Rock a jazz bych neviděl ani jako předznamenání minimalismu, jako projev ideje „minimálního, jako uplatnění principu, který se projevoval ve zjednodušení a omezeném používání hudebních prostředků“ (s. 98). Jednoduché vyjadřovací prostředky byly v zábavné hudbě přítomny vždy a spíše byly důsledkem „vývoje zdola“, tedy postupné geneze vzniklé z nově fúzovaných lidových, pololidových a umělých zdrojů, nemuselo jít nutně vždy o vědomou redukci něčeho složitějšího.
Projevy typicky postmoderních atributů ve fungování tvorby i recepce populární hudby bych tedy osobně viděl až od nástupu širších vlivů hip hopu, elektronické taneční hudby a world music, kdy do procesů vstupují opravdu již nadčasové a „nadregionální“ přístupy (digitální samplování vzorků z nejrůznějších časových období i světových lokalit). Jde tedy spíše o éru od druhé poloviny 80. let, byť kořeny zmiňovaného hip hopu jsou starší (jde spíš o jejich průnik do obecnějšího světového povědomí a o jejich markantnější vliv na hlavní proud populární hudby).
Dále uvedu několik poznámek k poněkud volnějšímu zacházení s termíny. Například výraz „moderní“ zde někdy funguje ve smyslu relativním (novější na rozdíl od staršího), jindy ve smyslu moderna kontra postmoderna. Někdy je užit výraz „evropská hudba“ v zastoupení hudby vážné (evropský je však i pop). Termín „nonartificiální“ bych nedoporučoval překládat jako „neumělecký“ (pozn. 13 na s. 7). Autoři termínu Ivan Poledňák a Jiří Fukač k němu dospěli „negací“. Mínili tím tedy veškerou ostatní hudbu než je hudba artificiální, kterou bylo možno vymezit homogenněji. Nemyslím, že by se pojmem Nová hudba označovala celá vážná hudba 20. století, ale spíše jen její avantgardní odnož od 60. let 20. století.
Některé pasáže studie jsou z hlediska přísně vymezeného tématu možná trochu nadbytečné. Například životopisné údaje hudebníků a souborů, popisy objevů Theremina, Varèse a pod. anebo historizující pasáže z oblasti vážné hudby, jazzu, blues. Nebo kapitola se strukturální analýzou rytmu rockových stylů, která je jinak sama o sobě velmi zajímavá (s. 113). Některé motivy tématu se vracejí v různých částech knihy (např. pasáže o Cageovi, Stockhausenovi), což ovšem může být vnímáno i pozitivně – jako postmoderní metodologie autorky, čímž naplňuje spojení obsahu a formy!
Závěrem recenze rád shrnu přínos publikace, který je nesporný. A to jistě nejen v podnětnosti, která vyvolává diskuse, ale přímo v závěrech, které jsou velmi užitečné. Výborný je výčet základních technik postmoderny a jejich podrobný rozbor stejně tak jako obecná pojednání o rozdílnostech atributů moderny a postmoderny nebo nové zasazení obecných poznatků do kontextu vývoje slovenské hudby.
Tento materiál je chránený autorským zákonom a jeho šírenenie bez súhlasu redakcie alebo autora je zakázané.