Aj Štátny komorný orchester Žilina otvoril v septembri svoju novú, už 47. sezónu. V neistom hmlistom období ju vedie nový riaditeľ KAREL HAMPL, ktorý sa na jej čelo postavil vo februári tohto roka. Napriek aktuálnym okolnostiam prináša žilinskému orchestru konkrétnu víziu a odhodlanie.
Pred piatimi rokmi ste sa ocitli v Žiline. Na základe výberového konania ste získali v ŠKO miesto manažéra pre zahraničie. Po štúdiách hry na husliach (Konzervatórium P. J. Vejvanovského v Kroměříži), absolutóriu so špecializáciou hudobného manažmentu (JAMU Brno) a zahraničných stážových „aditívach“ vo Viedni ste smerovali na Slovensko. Bol tento váš kurz cielený, mali ste predstavu o kultúre terénu , ktorý vás eventuálne čaká na severe Slovenska?
Je pravda, že jsem moc informací o orchestru neměl, protože jsme v rámci studia managementu na JAMU diskutovali zejména o orchestrech v České republice, popřípadě jinde v zahraničí. Skvělá pověst žilinského orchestru si ke mně našla cestu přes kolegy houslisty na mém tehdejším pracovišti – v Základní umělecké škole v České Třebové. Po nastoupení do funkce manažera jsem se osobně přesvědčil, že ŠKO Žilina je kvalitní těleso, které může směle konkurovat světovým komorním orchestrům. Při každém koncertě si uvědomuji obrovských výhod našeho orchestru – přítomnost nadšení, tvořivosti, pohodové atmosféry, otevřenosti a přátelského ducha. V neposlední řadě i dokonalé souznění s publikem, které je nesmírně vděčné, spontánní a inspirativní jak pro orchestr, tak pro renomované dirigenty a sólisty, kteří si pochvalují zdejší atmosféru.
Adaptovali ste sa veľmi skoro, začali ste pracovať s veľkým nasadením. Vaše prvotné nadšenie nepominulo...
Přišel jsem do Žiliny po studiích na JAMU a po roční stáži ve Vídni. Velmi záhy jsem poznal výhody práce v komorním orchestru. Mnoho pořadatelů si pochvaluje nejen umělecké kvality tělesa, ale rovněž spolehlivost, dochvilnost a flexibilitu orchestru. Domnívám se, že každý hráč je vlastně sólistou, nemůže si dovolit „schovat se“ za kolegu. Každý je samostatnou jednotkou, která dohromady perfektně skládá celý orchestr. Tyto vlastnosti do orchestru pevně vložil jeho zakladatel a první šéfdirigent Eduard Fischer a přesto, že dochází k přirozené obměně hráčů, tato základní vlastnost je v orchestru silně zakořeněná dodnes.
Niekoľko rokov ste zblízka a bezprostredne študovali živý organizmus orchestra. S vedomím jeho kladov, ale aj trhlín či rezerv ste sa rozhodli kandidovať na post riaditeľa, ktorý sa uvoľnil po dlhoročnom riaditeľovi Vladimírovi Šalagovi...
Moje rozhodnutí se vyvinulo celkem přirozeně, pan Šalaga odcházel do důchodu. Na orchestru, na jeho úrovni i dalším vývoji mi záleželo a stále záleží. Řekl jsem si, že bych to měl zkusit. Práce v orchestru mně přirostla k srdci, mám představu, jak a kam naši instituci posunout, takže jsem se rozhodl naskočit do rozjetého vlaku a snažit se ho vést důsledně a zodpovědně ke všeobecné spokojenosti, doufám. Na závěry je ale zatím velmi brzy. Současná doba je velmi bouřlivá.
Konkretizujme: o nesporných umeleckých kladoch orchestra vieme, tie sa napokon skloňujú, opakovane sa vyzdvihujú, kde však vidíte slabšie ohnivká, čo by ste rád akcentovali, čo reparovali?
Rezervy samozřejmě jsou například v samotném fungování orchestru. V první řadě je to absence osobnosti stálého šéfdirigenta. V minulosti jsme tento post suplovali pozicí čestného šéfdirigenta. Dnes ji zastává Leoš Svárovský, jenž je pro orchestr velkým přínosem s výbornou spoluprací a oblíbeností u publika. Tato funkce je však pouze „čestná“. Byl bych rád, i s ohledem na aktuální situaci, abychom toto „bezvládí“ vyřešili co nejdříve. Přál bych si, abychom znovu zavedli model kontinuální práce šéfdirigenta s orchestrem. Režim, ve kterém by měl orchestr pocit stálé...
...pokračovanie článku v čísle 11/2020. Teraz aj v PDF tu
Tento materiál je chránený autorským zákonom a jeho šírenenie bez súhlasu redakcie alebo autora je zakázané.